28. říjen? Ani komunisté nás nepřeonačili. My prostě státní svátky neumíme. Češi jsou divní patroni. Své svátky, svaté patrony neslaví. Dříve se „slavil“ 28. říjen i jako Den znárodnění. Bohatí, že tratili a chudí měli slavit. Neslavili. Žádný režim asi Čechy slavit nenaučí. Máme své chaty, domácí přestavby, koníčky, úplně jiné zájmy než se družit. A už vůbec ne v kostele a na povel. Jakoby zakleté jsou státní svátky v Česku. Děti si je pletou, dospělí jen mávnou rukou. Češi jsou v tomhle tvrdohlaví. Když nechtějí, tak nebudou. Mají „své“ svátky a to jsou Vánoce, Dušičky, školní prázdniny. Ještě tak jejich svátek z kalendáře, ale rozeznat věrozvěsty od Husa, to je nad lidské síly téměř všech.
To jiní borci jsou Poláci, disciplinovaní Němci, pobožní Rakušané. Nejvíc státotvorné hrdosti mají bratři Poláci. Jejich svět se vyvíjel trochu jinak než ten náš. Oni jsou vlastenci. U nás doma poznáte vlastence – Čecha, pokud skáče, ale to musí padnout alespoň branka. Hloupé a zjednodušené, žel nemá to daleko k pravdě. Ateismus ke škodě. Uvidíme, s čím přijdou euroskeptisté, s čím ti, co horují za svět bez hranic…
Takže jsme opět odpočívali, polehávali a všelijak lenošili. Pokud jsme nepracovali na zahrádkách, nejeli s kytkou na hroby, nepokládali lino, nerekonstruovali předsíň… Chtěl jsem vidět dvouletého vnoučka, a protože si jeho rodiče potrpí na zavolání předem, zavolal jsem. Syn nemá rád návštěvy, a tak se opatrně zeptám, mohu-li odpoledne vidět vnoučka. Dal mi ho k telefonu, ať se ho zeptám a domluvím se s ním. Ještě nemluví, s tlačítky na mobilu si pohrál a pak – zavěsil. Syn mi už nezavolal. Jeho problém to není. Počkám si na další svátky, jednou se dočkat musím. Svátky jsou prostě v Čechách svátky, kdy se setkávají přátelé, rodina a známí. Žel, mně to tentokrát nevyšlo. Příští rok to opět zkusím. Syn i vnouček budou opět o rok starší. Jeden jistě i chytřejší. Já bych dal vyvěsit státní vlajku. Důvodů k radosti se jistě najde dost…
Ten příběh měl ještě pokračování. Na druhý den jsem si řekl, že syn by neměl být chytřejší svého otce a že ho tudíž obelstím. Zvedl jsem sluchátko a už jen mluvil a mluvil: „Tak za chvilku jsem u vás. Doufám, že ti Honzík řekl, jak jsme se dohodli. On toho moc nenamluví, ale dědečka by rád viděl, už se na vás těším.“ Syn zarytě mlčel. Pochopil. Porazil jsem jej jeho vlastní zbraní… Nikam jsem ale nejel. Nejsem dost flexibilní a taková vítězství nijak zvlášť nepotěší. I tak mohou v našem pojetí vypadat státní svátky…
Žádné komentáře:
Okomentovat