Skoro všichni si chtějí povídat. Je málo těch, co nechtějí a přitom je tolik krásných věcí na světě, že by se o nich mluvit mělo. Pusa nikomu neupadne, každý by občas měl klapnout zobáčkem. Co nás tak učili ve škole, občas si každý pustí pusu na špacír a každý se občas prokecne. Říká se přeci naopak, líná huba, holé neštěstí nebo pro hubu – na hubu a tak dál. A tak to je se vším. Mlčíte – mlčeti zlato, držíte klapačku, malér je na světě. Tak to je se vším. Jednou si zadáš, jsi nahoře, podruhé lezeš blátem po břiše. A přitom v mém případě to je půl na půl. Zleva i zprava. Po celý život pořád stejný. Nepřipadá mi, že bych vybočoval, občas se mi zadaří, potom zas naopak. Že jsem se raději nekousl do jazyka! Mohl bych pokračovat.
Komunikace, ne ta děravá silnice pod vašimi okny, mám na mysli tu, co vedete se svými dětmi, vrstevníky, kterou obcujete se svým partnerem, na úřadě, na cestě městem za nákupy, ta nás pokaždé vede zákonitě do konfliktu, pokud máte na druhé straně příjmu někoho se šumem na přijímacím aparátu. Není tu, co by rušilo, jen na kontaktu je usazenina z minulého spojení. Kontakt koroduje, baterie se může nato šup vyměnit. Kéž by vše šlo tak snadno i na druhé straně, u mne, něco zkorodovaného vyměnit. Byl by tu nový člověk, nová kvalita spojení. Zázraky se však nedějí. A tak se znova a znova snažíme: mluv se mnou proboha. Řekni něco, svěř se mi… Na druhé straně kontaktu sedí na drátě někdo hluchoněmý. A tak si tiše zoufáte, točíte klikou a slyšíte, jak říkáte: „Tady havran, tady havran, jak mě slyšíte?“ Někdo vám přistřihl křidélka, havránku, někdo vám sedí na drátě. Na druhé straně sílí boj. Spojař se brání mušketou, střílí bezhlavě kolem. Kde není spojení, není velení. Kdo nechce naslouchat, bojuje sám, bez podpory ze shora. Je v tom sám. A vy, vy se můžete jít s vaším telefonem na kliku vyfotit.
Probudíte se a máte v ruce mobil, mačkáte, mačkáte a nic moc se nezměnilo. Sluchátko je hluché, přes vaši snahu přesvědčit tu horu bakelitu, že vaše zpráva má prioritu. Na to vše musí být dva. Na jakékoliv početí, na jakýkoli vztah. Popovídám si, to je dnes výsadou silných mužů, žen. Jakoby hospoda, zápas, plný sál něčeho byla záruka, že je tomu tak.
Neohrozí to asi fakt, že jde dnes o komunikaci trochu intimnější, z ouška do ouška, o míru smíru mezi dvěma válkami, mezi nejbližšími, co hledají dosud cestu. Jak bych si přál, aby se mnou mluvili celé světy, aby už nikdy nepadaly bomby, aby si měly co říct máma s dcerou, táta se synkem. Neboť a v tom to vězí! Svět stojí a padá na komunikaci plné děr, na komunikaci, kde jeden musí a druhý dělá, že neslyšel. A až se jednou tohle změní, pak budu šťastný a se mnou spousta obyčejných lidí, kteří se dneska ještě stydí říct svým dětem: já nejsem tvůj nepřítel…
Žádné komentáře:
Okomentovat