Nedávno jsem byl na léčebném pobytu v lázních Libverda a tam jsem se dozvěděl o jednom osudu, o osudu horské chaty na Smrku. Rád bych vám převyprávěl příběh, který mě vrátil do let, kdy naši rodiče přicházeli na seve,r do pohraničí, aby tady, v Sudetech, obnovili českou řeč, aby český živel staletí v tomto kraji potlačovaný našel své místo. Ano, takto opravdu přemýšlela velká část osídlenců pohraničí, přicházejících po roce 1945 do našich dnešních domovů. Nebylo vždy přáno naplnit toto poslání. A tak si vyslechněte příběh převyprávěný, který se opravdu stal a který dnes, víc jak po šedesáti letech zní, jako příběh ze starých pohádek…
To, co zůstalo a je tu na věky, je nadmořská výška Smrku, nejvyššího vrcholu Jizerských hor. 1124 metrů, jak chcete, českých nebo německých. Ještě těsně po Druhé světové válce tam stávala malá horská chata a vedle ní dřevěná rozhledna. Však je ještě sem tam vidět na starých pohlednicích. Cíl řady turistů z lázní Libverda, Nového města pod Smrkem, blízkých Hejnic.
A tady začíná příběh jako z čítanky. Správcem té drobné útulny se stal chudý číšník z Českých Budějovic. Psal se rok 1945. Chata byla prázdná, po německém správci ani vidu, ani slechu. Chlapec z Budějic byl svobodný. Zda se tam sám bál, nevím, ale přivedl si sem i svou starou matku. Celá chata se skládala z deseti lůžek a malé světnice pro správce. Pár metrů od státní, tehdy ještě dost nebezpečné hranice, 700 metrů nad údolím, osm kilometrů od nejbližšího stavení. Nikdy sem nevedla elektřina, voda, telefon… Pokud jsem byl dobře informován, nikdy nahoru (do roku 1945) nevyjelo ani auto ani motorka, jen koňský potah. Nový správce měl celé jedno léto oněch osm kilometrů lesní cesty k tomu, aby si ověřil, co říkali pamětníci: koňský potah cestu vzhůru ujede za 4 hodiny s nákladem 4 metráky za odměnu 400 korun. Prý se to dobře pamatuje. Nebo taky pěšky s batohem na zádech. Dolů dvě hodiny, nahoru tři a půl hodiny. Chata patřila frýdlantské lesní správě a ta si nájemce pochvalovala. Jihočeši a jsou tu jako doma. Sehnali jim pomoc. 2 síly na kácení dřeva na zimu. Zima tu je krutá, 12. listopadu tu běžně bývá už třicet centimetrů sněhu. Sníh ale jihočechy zaskočil. Zasypal většinu neodvezeného dřeva, neměli dost brambor a do května cesta vzhůru nesjízdná. A to zásobování. Ke svícení dostali petrolej. 1 litr, po urgenci dostali 3 litry. Vše bylo tehdy na poukaz. Místní Němci, přes příkaz místních správních komisí, k nim odmítali chodit pracovat a dopravovat zásoby. Prý ani němečtí antifašisté nepomohli. A tak se udává, že nájemce s matkou trčeli na Smrku 14 dní bez brambor, chleba. Rozhodli se, že sejdou do Libverdy pro zásoby sami. Než se vrátili, někdo chatu zapálil a ta do mrtě vyhořela. Se vším všudy a, jak se říká, do základů a se vším, co si nájemce přivezl s sebou z jižních Čech. Když utrmáceni cestou hlubokým sněhem došli k chatě, stanuli před dohořívajícími zbytky. Neměli ani kde přespat. Nezbylo jim, než se vrátit „domů“ do jižních Čech.
To byl skutečný příběh nájemce horské chaty na Smrku Jiřího Čížka, tak jak jsem vyslechl v říjnu roku 2010 v Lázních Libverda…
Žádné komentáře:
Okomentovat