Miroslav Zajíc – fotograf

Fotograf M. Zajíc v sobotní příloze Práva píše sobotu co sobotu sloupek o tom, o čem Jana Klusáková hovoří v Českém rozhlase. O kultuře slova, o literatuře. M. Zajíc svou poctivou stránku od shora dolů doplňuje fotkami a textem uprostřed vzpomíná své rodné Vísky na dosah ruky od Višňové a Frýdlantu v Čechách. Fenomén pojmu retro, návratu, reminiscence se opakuje. Napodobujeme, vracíme se po celé generace, roky, zpět k domovu, ke vzdálenému, ztracenému případu mládí. O to víc, oč stárneme, domníváme se, že aspoň něco z toho, co jsme zažili my, poučí a pobaví ty, co přicházejí.
Zajícova Víska semletá na všechny způsoby stále zabírá. Lidé i ti VIP se s ní stále ztotožňují. Každý, každičký z nás, má svou komůrku, vesničku, místo na téhle planetě, kam se chodí schovat. I ten největší „vesnický trouba“, hulvátský poutník má někde svou vesnickou doškovou střechu, kde na něj neprší. Místečko pod schody, někde v kůlně, na půdě, za komínem, kde je teplo, kde se stává malým, menším, nejmenším. Není to nic původního, ta nemoc má svou diagnózu, má své léky a pacienty. Zná ji každý z nás. Ráj mládí, nezodpovědné zodpovědnosti. Hra na nesmrtelnost a odvaha jít do světa a žít. Žít s velkým Ž. Žít něco, co je zvlášť pozoruhodné, život, který bude slavný, bohatý, dobrodružný. A přece jsem přesvědčen, že i James Bond nechá své zbraně před prahem a vrací se do své vísky, kde si sedne u kamen, zavře oči, nechává se okřikovat, co smí a co nesmí. Jde na hřbitov, do místní hospody. Nepozná spolužáky, sousedy. Ale je tu pořád doma, i když už sem dávno nepatří.
Ten sloupek i ty fotky v sobotním Právu jsou hodně prestižní. Žádná velká literatura, to obvykle píší oslavenci, ti jejichž fotka doprovází Zajícovy texty. Ovšem fotky, ty jsou parádní! M. Zajíc fotí – věky. Jeho fotka z oválné pracovny prezidenta USA v Bílém domě, totéž pracoviště v Kremlu. Zátopkovi. Kosmonauti, akademici, spisovatelé, herci, herečky. Svět, celý svět. A k tomu jen tak, bokem, pár slov o Vísce a všichni jsou ohromeni.
Fenomén retro, zpětného ohlédnutí za malou, obyčejnou vsí, s níž se všichni ztotožňují, je univerzální. Jako aspirin na bolest krku, hlavy. Není co řešit, natož „léčit“. Je to potřeba mít kdesi malou, vysněnou zahrádku, kde nikdy neprší a kde prohodím pár slov se sousedy.
Mám rád Mirka Zajíce, který si na nic nehraje. Nemusí. Napíše, co nestačí zapomenout. Stárneme všichni a idealizujeme si své mládí. Přesně tak to musí být. Každý z nás to dělá a přináší mu to klid. Mladí muži nás, dědky, nechápou. Věří, že nikdy nezestárnou, a že nebudou jako jejich otcové. Nezbývá, než jim přát, aby ke stáru našli tak, jako my, svého Mirka Zajíce, který jim na sobě ukazuje, jak funguje ona očistná koupel sebereflexe, ozdravný pobyt v přírodě tam, odkud pocházíme, a kam se celý život vracíme, ač nechceme.