Zní to jaksi nepatřičně vracet se k něčemu, co už je za námi, ale nedá se na to zapomenout. Pamatuji na září 1953, rok nástupu do 1. třídy machnínské školy a říjen 1966 rok nástupu základní vojenské služby. Vlak směr Milovice. Mimořádná souprava nás odvážela k tankové divizi do Milovic na příští 2 roky. Vedle mě Jirka Nešvera, Eda Jůza a stovky dalších. Někdo jel na letiště, ostatní k tankánům. A tak jsme odjeli. Veselí, zdraví, naštvaní, trochu někdo i víc opitý do vesnice, hodinu tankem od Prahy.
Nedávno jsem se dozvěděl, co jsme tenkrát nevěděli. Erár měl pro nás, cestující jednosměrným vlakem bez zpáteční jízdenky, zavedenou celou administrativu. Byli jsme vedeni jako odvedenci nastupující vojenskou základní službu (na 2 roky) na základě povolávacího rozkazu vydaného Okresní vojenskou správou v Liberci a Jablonci s danými pokyny uvedenými na zadní straně povolávacího rozkazu, které samozřejmě nikdo nečetl. Rozkaz je rozkaz, befel je befel a tak jsme se stali už před vojnou vojáky. Šlo i o peníze, které erár, kdy náhradu mzdy ve výši … a dál už nevím. Komu a k čemu, to nám bylo fuk. My se loučili se svobodou, protože tehdy byla republika o hodně větší než ta dnešní, a tak někteří kluci museli narukovat do Košic, k pohraničníkům na Dunaj, bůhví do jakých Janovic. A ti měli, podle toho důležitého rozkazu „ovesky“, nárok třeba i 2 dny na cestu. Stát to stálo o něco víc, ale vlastně nic. Na nádražích lidé dávali brancům cigarety, párky, alkohol a tak někteří dojeli do vzdálených kasáren náležitě „upravení“.
„Cestovní dny se čerpají bezprostředně před nástupem služby a krátí se o dny, které připadnou na dny pracovního klidu.“ Morální povinností každého odvedence bylo chovat se v průběhu cesty k vojenskému útvaru slušně a důstojně, jak se sluší. Pokud by s námi cestovaly maminky, babičky, tetičky a naše děvčata, tak by to možná šlo, ale takhle se to rozjelo už na peróně, dřív, než lokomotiva zahoukala k odjezdu.
Hned za bránou nás ostříhali, převlékli, umyli a nakrmili. Jo, vojna není kojná. Něco na tom bylo. Začalo to sice buzerací, ale končilo to často specializací a vzpomínáním, co že to ta pakárna s náma udělala. Kluci, co na všechno zpočátku koukali jak vejři, se vraceli domů v docela jiné náladě a většinou po dvou letech. Pokud nenasluhovali, co promeškali v „Maškových lázních“, jinak řečeno ve vojenském arestu, vězení. To bylo oněch 14 dní „vostrejch“, o které jsme si většinou vojnu nedobrovolně prodloužili…
Žádné komentáře:
Okomentovat