První
dny ve škole. Jedno, ve které. Je to běh na dlouhé tratě. Raději
ty roky nepočítám. Pěkný kus života. Celé mládí strávíš
po školách, na židlích, v kruzích, na žíněnkách. Ve
školních stravovnách, na aktivitách nějak se školou spojených.
Musíš si zvyknout na samolibé, sebe milující kantory, co tě nic
nenaučí, na spolužáky, co milují a praktikují prapodivné
způsoby chování a šikanují své okolí. Zvykat si a učit se
cizí jazyky, zdravit na chodbě, ne na toaletách při čůrání.
Chodit po doktorech. Vědět kdy mluvit, kdy se hlásit, kdy mlčet…
Je
toho mnohem víc. Poznat, že kantor není Bůh, a že přes jeho
hodnocení vlak nejede. Je tu ředitel a jeho zástupci, školní
nástěnky, šatna, kde se přezouváme, stěhování ze třídy do
třídy… Dřív to byly i brigády, výzdoby tříd, pionýr, svaz
mládeže, skaut, sociální aktivity, lidová škola umění, sport,
kultura, příroda, koníčky…
Škola
začala obyčejně 1. září. Ty první kroky tě vedou za ruku a
patří i rodičům. Jsou z té cesty celí pryč. Ví, do čeho
jdou. Příštích 25 let už nebudeš patřit jenom jim. Budeš
chodit domů s názory a rodiče nebudou věřit, že jsi to
slyšel ve škole. Co tam ti kantoři dělají? A konečně přestávky
a tělocvik… My zdobili okna a nástěnky. Čas poskočil a vy se
učíte mimo jiné anglicky. My měli počítadla, kuličky, inkoust
v kalamáři, trhali z učebnic stránky se špatnými
vůdci, prezidenty, četli o Pavlíkovi Morozovovi, Čukovi a Gekovi.
Vy
se budete učit o Armstrongovi. Vám už nebudou chodit do školy
vyprávět ti, co přežili Osvětim, Aušvitz. My chodili vítat
státníky. Svět se změnil, škola taky, rodiče samosebou.
Nezůstal tu kámen na kameni…. Držím ti palce, Honzíčku,
Evičko, Petře, Jakube, Pavle. Vždyť to nic není. Pět dní
v týdnu a pak je tu sobota, neděle, kdejaký svátek,
prázdniny. Držím vám palce. Ať žije škola! Život bez škol už
nejde, to věděla i Marie Terezie…
Žádné komentáře:
Okomentovat