To léto
bylo úžasné, jaro snad bylo ještě hezčí. A to mluvím o
Liberci. Ale je to tak. Pokud je někomu tak málo a za pár měsíců
jde do civilu, tak by mu i počasí na Islandu o vánocích
připadalo, jako letní.
Ten rok
byl prazvláštní. Už zjara jsme místo „kopřiv“ - uniforem z
neznámé ingredience – fasovali zelený tesil. Místo štrůzoků,
co jsem znal ještě z milovické posádky, které jsme osobně
plnili „voňavou“ slámou, jsme v Liberci už měli nafukovací
matrace. A do třetice – vše bylo takové volné, nic se
nehrotilo, pohoda, klid před bouří...
Začátkem
srpna přijela do Liberce vlastním autem s izraelskou poznávací
značkou sestřenice Naomi, budoucí lékařka, toho času zdravotní
sestřička v nemocnici v Beerševě. Bydlela u mých rodičů v
Machníně a denně mě v deset večer vozila před dolní kasárna,
abych stihl být do večerky na cimře spolu s ostatními z mé roty.
Denní vycházky! Kdo by si to ještě před rokem pomyslil?
Auto se
žlutou poznávací značkou úhlavního nepřítele našeho
spojence, který, žel i s naší pomocí tak ostudně prohrál
šestidenní válku na Blízkém východě, postávající denně
před dolními kasárnami, budilo pozornost. Co následovalo, se dalo
čekat.
Kontráši,
ta část, která sídlila v budově při hlavní silnici si dali na
čas. Pozvání přišlo a bylo velmi, velmi zdvořilé: „Vojíne,
kdopak vás to vozí do kasáren?“Přiznal jsem se a čekal, čím
ten nádherný rok skončí. Čas ještě nedozrál. Psala se
polovina srpna a pud sebezáchovy vítězil nad pocitem, že mě
zastřelí na místě.
A tak
jsme si povídali o Beerševě, městu v poušti, jak si Arabové
neváží našich zbraní a slyšel jsem takové anekdoty, že by za
ně oba kontráše polní soud poslal ke zdi. Strýček, který
sestřenici doprovázel, hodně, hodně vysoký
námořní důstojník by takříkajíc mohl udělat z fleku
přednášku pro naše velitele. Vždyť všichni nedávno byli na
přednášce Eduarda Goldstückera
předsedy Svazu spisovatelů v sálu dětské polikliniky naproti
lázním... Víceméně nám kontráši nabídli spolupráci. Stačilo
jen málo. Strýček tu byl na dovolené, podívat se na domov, kde
se narodil a kam se mu „vděčná“ společnost tehdejších
vládců dlouhé roky nedovolila podívat. A to v roce 1945
osvobozoval Plzeň od nacistů. Nabídnutou spolupráci s jistým
odporem odmítl..
Čaje
jsme popili, se sestřenicí a strýčkem se rozloučili. Naši
dojeli Renaultem do
Görlitz
pro sadu příborů, které se v NDR daly pořídit za polovičku
ceny v ČSSR. Naomi se styděla dárek přijmout, ale znáte ženský,
Nakonec řekla, že až se vdá, tak se hodí. Odjeli. Z Rakouska
volali, ať nám to vydrží, že nám tak trochu závidí – dobré
sousedy.
Z
20. na 21. srpna jsem do kasáren dobíhal už od tramvaje u lázní.
Noc nestála za moc. Bylo strašné horko a kousali komáři. Ještě
v noci volali psovodi z Grabštejna, že jsou napadeni. Ten hukot
letadel nad námi nedal nikomu spát. Ráno bylo už jiné. Městem
projížděly první tanky, nákladní vozy s bílým pruhem na
zádech. Na kalendáři bylo 21. srpna 1968, bylo mi 21 let a město
mělo své mrtvé od radnice. Major Fáček dostal rozkaz vykopat v
areálu dolních kasáren kulometná hnízda a nám, vojákům
základní služby velení nevydalo zbraně...
Žádné komentáře:
Okomentovat