Komáři.
Takové polétavé nic. Jeden by řekl, o čem je řeč? Náš pes se
jen olízl a jaký byl komár? Bzučí, to ano, ale stačí málo a
ten červený flíček, co po něm zbyl, jako by ani nebyl. Trochu to
pálí, stačí naslinit prst a přiložit…
Problém
může být, byť docela malý, pokud je těch potvůrek víc, to
potom jedno ,,bzí“ je slyšet víceronásobně a o hlasitý
nepříjemný zvuk je postaráno. I tak pořád nejde o víc než o
máchnutí ruky a tihle malí paraziti jsou pryč. Je to až legrační
vidět ten malý mráček, jak se drží pohromadě a co stačí na
jeho rozehnání. Tlesknutí dlaně o dlaň a komáří invaze do
Evropy končí podáním si dlaně s dlaní, snad trochu
rychleji….
O
těch malých potvůrkách, co se jich vejde na desetník deset, by
se snad ani nebylo třeba nezmiňovat, kdybych si nevšiml jistých
rozpaků u Rusů, když se mluvilo o komářích „útocích“.
V Moskvě jsem jednou zjara nastoupil do autobusu a jel do
prastarého města Vladimir. Cestou jsem obdivoval nesmírnou krásu
pravoslavných kostelíků v ruské gotice, v bílé barvě
„řezaného“ kamene. Bylo se na co dívat. Vše kolem se
probouzelo do časného jara a březové háje, táhnoucí se
krajinou desítky kilometrů bez nejmenšího narušení, byly pro
středoevropana doslova šokem. Šokem zeleně, mlčenlivé i
zadumané tváře, země tak krásné, jako je i ta naše.
Další
šok měl přijít zcela náhle a nečekaně. Čekal za dveřmi
autobusu až zastavíme „na čůrání“, což bylo asi po čtyřech
hodinách jízdy u docela malé říčky Kljazmy, severovýchodně
od hlavního města. Po zastavení v kempu jsme ještě na
schůdkách autobusu dostali od personálu větvičky břízy. Něco,
jako když domorodci v Tichomoří těm, co přilétají na jejich
ostrovy, dávají kolem krku věnce z květin.
My
měli v ruce košťátko ze sotva rozvitých březových
větviček a po chvíli jsme si všimli, že je mají všichni, co
stáli na nohou. Proč, to jsme zjistili velmi rychle. Šlo o mračna
komárů, co se šikovala nad našimi hlavami, a co nás měla
slupnout i s batohy.
Jejich
mocný bzukot byl hlasem startujícího nadzvukového letadla, které
právě vzlétalo. Teď přišla na řadu naše „zelená zbraň“.
Poprvé jsem na WC stepoval, zavíral knoflíky od poklopce na jedné
noze, do nohavic zamotán tak, že jen zázrakem jsem nepadl na ústa.
Ostatně, nikdo na tom nebyl líp. Kdo v kempu byl z masa, kostí
a krve, byl na životě ohrožen komářími příšerami. Tohle jsem
vskutku viděl a zažil. Opravdový boj o přežití, v Evropě
za bílého dne. Člověk kontra milióny něčeho, co bzučelo, jako
když startuje boening.
Oni
prý komáři jsou rok od roku inteligentnější, jak se teď říká,
sofistikovanější. Jsou schopni svou oběť dohnat šílenství,
své vpichy infikovat a hlavně Janu, nebo kohokoli jiného cíleně
pobláznit takovými červenými koláči vpichů, co otečou a
svědí a svědí…
A
proto, nedejte na ochránce přírody. Vražděte samurajské komáry,
jakoby ani nebyli součástí potravinového řetězce matičky
přírody. Ona si to nějak přebere a nechá zviditelnit třeba
aligátory. No, fuj...
Žádné komentáře:
Okomentovat