Poznal
jsem osobně několik malířů. Maminka stála modelem bratrovi své
nejlepší kamarádky. Později jí malíř Josef Liesler nabídl i
manželství. Nevzala si jej. Balila si kufr na cestu za tatínkem,
do Terezína.
Válka
skončila, narodil jsem se já. Tak, jako ostatní, vyrostl jsem na
Ladových obrázcích, oslovila mne čínská grafika, kresby tuší,
japonské sakury, chryzantémy. Kdejaká
knížka o umění, výstavy, setkání s umělci, vernisáže,
aukce, všude jsem musel být.
Kamarád,
Standa Pavliš odešel pracovat ke konkurenci, jezdit s dodávkou
do Oblastní galerie. To bylo někdy kolem 70. let minulého století.
Seznámil mě s malířem Vladimírem Komárkem od Semil. V té
době mi opravoval obrázky Josef Hýsek, malíř, který měl
ateliér na jednom z libereckých náměstí a příšerný
panelákový byt na druhém konci města. Oba malíři se dobře
znali, byli ve společné organizaci „Dílo“, bez které umělec
nesměl oficielně nic prodávat, vystavovat…
Pan
Frič, vedoucí - „podnikové“ prodejny Díla naproti liberecké
hlavní poště, mi pod rukou prodával drobnější věci umělců
tak, aby každý z nás, sběratel, vedoucí prodejny i malíř,
z toho něco měl. Nos utřel akorát stát. Dnes bych to
nedělal, ale měl jsem před vojnou, bylo mi 18 a chtěl jsem mít
něco od těch slavnějších umělců.
Na
jednom setkání právě
s Vladimírem Komárkem, jsem mu líčil, jak jsem získal jeho
první obrázek. Rozesmálo jej to. Zrovna tak jsme se bavili nad
tím, jak jsem se dostal k jeho skicaři z cesty autokarem
do Francie, který zapomněl v autobusu. Našel ho mistr Hýsek a
zapomněl jej Vladimírovi vrátit. Po deseti letech už jej
zase Vladimír nechtěl zpět, a za dalších deset let jsem jej
získal já. Když byla výstava Komárkových prací v Liberecké
galerii, vždy jsem musel jít při prohlídce vedle mistra, měli
jsme si co říct.
Dobře
jsem znal i tak brzo zemřelého ředitele galerie Volšišku,
legendy Berana, Christoforiho, Jíru, Klápštěho... Docela nehezkou
vzpomínku mám na ředitele Národní galerie v Praze mistra
Knížáka. Od něho mám ve sbírce velký obrázek, který není
signován, ale je reprodukován v autorově monografii.
V rozhovoru s ním došlo k řadě invektiv, a přitom
nešlo o nic míň, než o to zda mi v pokoji nevisí, jeden z
jeho nepodepsaných stěžejních obrazů hlavou dolů…
To
Vladimír Komárek byl jiná třída. Upovídaný, ale člověk,
kterému je rozumět... Porozumět obrázkům, co mám doma na zdi,
nebo nezarámované ve složkách po šuplících, znamená poznat i
porozumět umělci, co obrázek namaloval. Pokud máte to štěstí a
autor se vám svěří, získáte sumu informací, které rozšíří
váš obzor a pohled na umění se vám stane součástí vašeho
všeobecného pohledu na svět kolem vás.
Umění
je úžasný adrenalin, ale musí mu porozumět sami, žádné
vnucování, podsouvání a obelhávání. Pokud uměleckému dílu
rozumíte, tak proto, že se tomu rozum nebrání, že se o vás
nepokouší mdloby. Že si to organismus přebral a velí, může to
tak zůstat. Je to všechno o nás. Jsme to my….
Žádné komentáře:
Okomentovat