Když
takhle týden, co týden píši pro ,,náš Liberec“, říkám
si: Mám psát taky o lidech z Liberce? Za těch skoro 70 let,
co tu žiji, jsem jich poznal hodně. Nejvíc v době, kdy jsem
pracoval pro firmu „Národní fronta“, pro tu, kterou až do roku
1969 řídil MUDr. František Kriegel, člen ÚV KSČ jediný, co
v Moskvě nepodepsal. Haličský Žid, který byl skutečným
našim českým internacionalistou. Z titulu mé funkce,
především na svazu mládeže jsem se opravdu dostal do styku
s STB, především s lidmi, kteří pro kariéru byli
schopni obětovat všechno. Potkával jsem se tak rovněž s lidmi,
kteří se podíleli na normalizaci v Liberci v letech
1968-1989. Dvacet let.
Mám
psát o jejich růstu, vítězství a prohrách? Domnívám se že
ne. Nikdo z nich nepřivedl druhého pod šibenici, ani do už
neexistujících pracovních lágrů, jaké známe z 50. let.
Jejich pocit, že dělají správně, když udávají, vycházel
z potřeb seberealizace tak, jako dnes, když „anonym“ píše
a ukazuje prstem: Ty jsi byl agentem STB. Je to v něm a ještě
ten pocit beztrestnosti – být udavačem anonymním…
To
jsou ti, co mě přesvědčují, když vzpomínám, že bych, když
nemusím, neměl ubližovat. Jsem rád, když vidím, že známý
z let normalizace vychoval děti a ti dnes budují mé, naše
město, firmu, staví svou existenci na tom, že slouží rozvoji
něčeho pozitivního. Věřím, že nebudou nikdy vydíráni,
tlačeni k něčemu, co může ublížit dobré věci. Že naše
úsilí povede k tomu, že nedovolíme ve jménu mamonu okrádat
město, nás všechny. To není volání po ztraceném ráji, bývalé
společnosti. To mi jenom slušnost velí nezůstat lhostejným
k současným defraudacím, kamarádčoftům, podplácení,
které vede k záhubě každé dobré myšlenky, revoluce, třeba
i sametové.
Společnost
lidí, kteří chtějí něčeho dosáhnout, musí spíš, než
viníky, hledat příští vítěze. Ne ty, co podepsali, ale
nespolupracovali (neudávali) ale ty, co zneužívají své postavení
k osobnímu obohacování dnes. Kdo se cítí poškozen
konkrétním udáním, už se dávno měl ohradit, požádat o
rehabilitaci a žádat nápravu – omluvu. Udělali to ti, co
opravdu bojovali proti režimu. Anonymové, co dnes křičí budou
mlčet, protože se bojí, že se přijde na to, že sami
kolaborovali, udávali, že jsou z rodin, které udávali už
v minulosti gestapu, rakouské policii…
I
proto mám obavu o nich psát. Nechci ublížit jen proto, že vím,
že každá mince má svůj rub a líc… Své kostlivce ve skříních
si každý z těch anonymů musí pohřbít sám… Ano,
potkáváme se ve městě a je to let, kdy jsme se stýkali a říkali
si: „Čest práci.“ Někdo to myslel vážně, jiný, že si
myslel, že musí… Nemusel.
Lidé
jsou různí. Lepší je psát o hromadné dopravě, o ZOO, o
přeplněných ulicích, o tom, jak špatně se hledá mladým práce,
kolik stojí byt, služby, nemoc, odsouzení. Komu, se co má
strčit, aby se něco v národě pohlo… Ne, to dělat nebudu.
Psát budu o lidech, kteří nejsou mstiví, o domech opravených
balkónech, chodnících a stezkách. O společných dějinách
Čechů, Němců a Židů v pohraničí, o společném ideálu, o
společnosti, kde se lidé přou, jak mohou být druhým
užitečnějšími.
Žádné komentáře:
Okomentovat