V našem okolí je tolik industriální secese, až oči přechází. To nejkrásnější stihli postavit fabrikanti na Jablonecku sobě. Secesní vily v samotném městě a jeho okolí. O nic pozadu za nimi nezůstali kapitalisté z Liberecka a Frýdlantska. Příkladem toho, o čem je řeč, je docela malý zastavěný kousek území při lužické Nise od zastávky ČD Machnín-hrad po stanici v Chrastavě. Nevídaná podívaná na ploše několika málo kilometrů. Překotná stavební činnost ve stylu industriální secese v liberecké oblasti. Hned pod hradem Hamrštejn na trase ČD Hrádek nad Nisou stála jedna z původních textilních fabrik se dvěma komíny, věžičkou s hodinami a s nezbytným požárním zvonem. Žel po téhle fabrice, co vyhořela před téměř 60 lety, nic nezbylo než v mé sbírce grafiky jedna s názvem K. K. PRIV. LANDESBEF. FEINTUCHFABRIK VON SIEGMUND, NEUCHAUSER 8. C. IN MACHENDORF.
Pod viaduktem, železničním mostem, stojí od roku 2010 po povodních unikátní lávka přes řeku Nisu a za ní komplex staveb, které nemají obdobu široko daleko. Uhelná elektrárna včetně kolonie zaměstnaneckých domků. Stavbu prováděli italští dělníci a jen tak tak ji stihli dokončit do začátku 1. světové války v roce 1914. A téhož roku byla spuštěna do plného provozu. Budova pojatá ve stylu moderního klasicismu s výraznými secesními prvky byla vystavěna během jednoho roku ke spalování lignitu. Toho, který se těžil v nedalekém Hrádku nad Nisou.Citelně chátrající komplex budov dosud sestává z haly kotelny, do jejíchž obvodových stěn byla integrována čtveřice komínů. Navazovaly na ni budovy rozvodny. V roce 1923 byl komplex rozšířen o další dvoulodní halu a současně byly mezi elektrárnou a tratí postaveny samostatné uhelné bunkry plněné shora přímo z vagónů. Ty po vlečce zajížděly do krytého překladiště.
Elektrárna již v roce 1929 dosáhla výkonu 30 450 kW. Zastavena byla v roce 1966 a od té doby, když projíždím tímto koutem Liberecka, si připadám jako v okolí zámku Šípkové Růženky. Na jednu věc bych ale skoro zapomněl, a to na jednu z mála malých původních, dosud funkčních vodních elektráren.
My, co tenhle kraj známe z doby před 30 – 40 lety, nemůžeme uvěřit v sílu přírody. Obrovské haldy popílku v barvě spáleného uhlí, které tak kontrastovaly s přírodou, jsou zarostlé stromy a zelení tak, že oko nerozezná, který kopec tu vytvořila ruka člověka a který tu stál odjakživa. Jen pár stovek metrů od andělohorské elektrárny, máte možnost z oken projíždějícího vlaku vidět siluetu mimořádně krásných budov. Tovární haly jako kulisy z pohádky. Ze secesní pohádky. Feigl a Widrich, barevna a apretura 1904 – 1907. Budovy jako ze sna, zachovalé do dnešních dnů.
Přes pohnutou historii textilní výroby od jejího rozmachu po současnou stagnaci, je stále na co se dívat a co obdivovat. Nejsme v tom sami. Už mnohé evropské filmové štáby ocenily neopakovatelnou tvář staré secesní textilní továrny.
Jen přes železniční násep stojí další budovy – industriální secese našeho okolí. Klingerova továrna na vlněné zboží. Textilka známá současným generacím spíš pod názvem Totex Chrastava. Vyrostla do objemu funkčnosti a krásy v letech 1899 – 1902. Ignátz Klinger z Nového města pod Smrkem zde zbudoval, k původní části přádelnu, elektrocentrálu, druhou kotelnu a to vše s plastickou štukovou fasádou v secesním stylu.
To je jenom malá ukázka tovární secese, která si nijak nezadá s vilovou secesí, kterou tak obdivujeme v zahradách našich měst. Přesto a právě proto bychom měli tu, co nám leží doslova u nohou, neponechat zubu času a bez povšimnutí. Dovedu si představit „naučnou stezku“ pro cyklisty, i pro pěší, kteří by měli možnost, po dohodě se soukromými majiteli, podívat se zblízka na to, kde jinde by stály fronty milovníků užitého umění. V našem případě – industriální secese.
Žádné komentáře:
Okomentovat