Jen málo co se vyrovná stejnému pocitu uspokojení, jako když držím v ruce knížku, kterou stojí za to číst. Nedávno se mi ten pocit po dlouhé době vrátil. To když jsem se začetl do „Sbírky pověstí historických lidu českého v Čechách, na Moravě i ve Slezsku“ Augusta Sedláčka, autora, kterého si vážím o moc víc, než třeba A. Jiráska, který mne sice k historii přivedl ale zároveň svým slohem od ní odehnal.
August Sedláček dal svým knížkám, včetně těch pro mládež, něco, co dnešní čtenáře jeho knih vrací do prostředí, které je nám blízké, stravitelné a na které se při četbě těšíme. Tak tomu je i u jeho Sbírky pověstí z roku 1898 vydaných nakladatelstvím J. Otto v Praze.
Podívejme se spolu s ním na založení Navarova. Bylo nebylo, kdysi byl jednou chudý chlapec, který sloužil u bohatého. Ten měl krásnou dceru s vlasy barvy bronzu, s očima jako studny, které měly hloubku lesních tůní, pleť měla voňavou a tvář svaté panny. Chudý, byť pracovitý čeledín zahořel k panně ukrutnou láskou. Ta nebyla proti a chtěli se vzít, leč otec nepřál tomuto spojení. Mladí se tedy rozhodli, že prchnou z domova. Nevěsta pobrala šperků a peněz a utekla s chlapcem z domu.
Vzali se a daleko od domova si koupili kus lesa a hluboko v něm, na skále si postavili hrádek. Přebývali v něm šťastně až do chvíle, kdy nevěstin otec, čistě náhodou, lovíc u přítele, zabloudil v černém lese. Ocitl se až u hrádku a ucítil libou vůni připravovaného jídla. Otevřenými dveřmi vešel dovnitř a spatřil krásnou mladou ženu, která konejšila hošíka, který si žádal jídlo. V kotli se vařil hrách a matka dítěti slibovala návarku z něj. V tom si všimla, že ve dveřích stojí starý muž a plna laskovosti podala mu rovněž návary s hrachem.
Zabloudivší v ženě poznal svou dceru, ale v tom se k mladé ženě vrátil z lovu její manžel. Otec se počal hněvat a začal na oba křičet. Zle vytýkal zeti, že ho okradl a dceru unesl. Dcera z úleku padla do mdlob a malý hošík s ní. Otec i manžel počali ji křísit a tehdy se pohnulo v otci srdce a oběma odpustil. Postavil jim pak v té pustině pevný hrad, který dostal jméno Návarov, protože tam návary od dcery okusil.
Tolik volný překlad ze staré češtiny, kterým byl příběh napsán o krásném hradu v Libereckém kraji. Stojí z něj už jen trosky, ale i ty stále stojí v kraji čisté vody, hlubokých lesů, úzkých lesních cest, vysokého nebe. Kraje lidí a lidiček, kteří četli, čtou a povídají si večer před spaním.
Žádné komentáře:
Okomentovat