Pamatuji
si kalendář, co visel u babičky v bývalé hrádecké hospodě
Kaffe radio. Její předválečný majitel pan Herkner, osvícený
hospodský, instaloval po domě spoustu elektronických vychytávek,
ale kalendář zůstával stejný. Nástěnný, trhací na podložce,
která přetrvala ztrátu pana Herknera na východní frontě, ale i
národní správu hostince v prvních letech po osvobození.
Ten
barevný karton nebyl přímo kalendář, ale rok co rok se aktuální
kalendář do něho zastrkával. Upoutával pozornost svou plakátovou
barevností, reliéfním zpracováním, obrázky hrajících si
šťastných dětí. Dokonalé zpracování. To vše na hřebíku na
zdi naproti vchodovým dveřím. Jako malého mě obrázek –
kalendář pokaždé ohromil. Jak jsem mohl, přistavil jsem si ke
zdi židli, vylezl na ni a vše kolem kalendáře podrobně studoval,
reliéfní tisk prstíky osahával
Ty
barvy nikdy nevybledly, postavičky děti honící se za míčem
vyčnívaly a prolamování kartónu byla dokonalé. Nikdy nikde jsem
nic podobného neviděl. Samotný kalendář jako takový, už byl
jen špalíček pouhých čísel – dnů v jednotlivém
měsíci. Snad právě jen ten obyčejný barvotisk mě později
přivedl k zájmu o obrazy. Všímal jsem si pokaždé i rámů
a adjustace obrazů jimi zarámovaných.
Často
jde jen o planý poplach, ale vezměte si kupříkladu divadlo, scénu
na které se herci ze všech sil snaží, aby si diváci nevšimli
prázdnoty slov, gest a činů toho, kdo hru napsal, kdo ji na
jevišti zdramatizoval. Všichni zůstávají, hudba je skvělá,
herci dělají co mohou. Kulisy ve kterých se hraje včetně kostýmů
jsou mimořádně nádherné. A to je to, co dává špatnému obrazu
rám, obyčejnému barvotiskovému kalendáři punc, na který se
nezapomíná.
Až
mnohem později jsem si všiml, že babiččin kalendář je vlastně
ze dvou dílů. První část, ten futrálek, rámeček je milován
aspoň námi dětmi a babičkou, ta druhá část je od toho, aby
dospělí věděli kdy, kam, co, kdy bude sobota, neděle, kdy
začnou prázdniny, dovolená...
Když
jsem našel po letech na půdě v proutěném koši starý
papírový podklad pro kalendáře té prastaré doby bylo mi
všelijak. Na rameno mi sáhla zemřelá babička. V korunách
dubu přes ulici naproti jsem zaslechl její hlas: „Kalendář je
to samé, co slabikář, fotka z mládí, koloběžka, pravítko
ze staré školní tašky, násadka, guma, popsaný sešit, kousek
křídy. Kus světa, který už není. Divadelní představení,
které skončilo před tisíci lety.“
Starý
kalendář. Náboženské, světské svátky, narozeniny a úmrtí.
Na vesnicích si do nich psali, kdy dali připustit kozu, králíky,
kdy z úlů vylétly první včely, kdy a co zaseli, kdy co
rozkvetlo, kolik se urodilo, prodalo, co zbylo, kolik se nadojilo,
kdy, kdo a na co onemocněl, kolik napršelo. Co střecha, studna,
plot. Taky o lidech v domě, za plotem, přes ulici, kdy a kolik
vojáků pochodovalo kolem. Modlitební knížka, poslední stránky,
kalendář na zeď, kalendář ke čtení a psaní. S obrázky i
bez nich až po ty barvotisky z počátku minulého století.
Nevím,
co zbude v kalendářích po nás. Modlitební knížky
s rukopisnými poznámkami zmizely, nyní mizí i kalendáře,
ty prosté zdroje informace o rodině, o práci na zahradě, o
počasí… Kam přijdou ty naše současné plky na facebooku,
reakce na vše, naše psaní pro budoucí generace? Než tohle, to
bych se raději styděl za naši generaci těch a raději napsal nic.
A
proto zlaté kalendáře našich otců, babiček. Jsou ještě pořád
s námi, tak je nevyhazujte a pište sami svou kroniku, ale ne
na facebook. Tam ne! Děkuji i za ty, co by to museli jednou číst.
Žádné komentáře:
Okomentovat