Úspěšní čtou – To není cvičný oplach, opakuji, to není cvičný poplach! To je realita. Dělejme s tím něco my všichni!
Dnes již máme zasebou 7. ročník Veletrhu dětské knihy v Liberci 2009. Tak jako letošní Mistrovství světa v klasickém lyžování, které rovněž proběhlo v Liberci, mají obě akce něco společného. Oslovily mladé lidi. Sice opět bez účasti příhraniční spolupráce sousedů nejbližších z Německa a Polska nebo partnerských měst oblastí, ale to je jiná písnička. A námět pro jiné orgány a organizace Liberce a Libereckého kraje a příhraničních oblastí Euroregionu. Respektive nedostatku koordinace na úrovni bez nároku na finanční prostředky.
Vše ostatní téměř bezprecedentní úspěšnost. „Odkud jste?“ „Z Mimoně a je to tu bezvadný!“ A paní učitelka: „Na autobus nám přidla kraj.“ Stánkaři:“Moc nevyděláme, ale jezdíme sem rádi, je to tu bezvadný!“ A já mám úžasný pocit. Jako bych se vrátil do mládí a právě byl uprostřed první třídy. Psal se rok 1953 a já měl pocit, že stojím na palubě škuneru a slyším zvon, jehož hlas mě dosud ze sna budí:“To není cvičný poplach!“
Děti nečtou. Rodiče dětem nečtou. Co tomu říkají učitelé? Babičky a dědečkové to nechápou. Svět se změnil. Už nejsou soboty, kdy jsem vracel osm knížek a půjčoval si osm dalších u nás, v Machnínské knihovně. A týž den odpoledne jsem byl v restauraci U Zeleného stromu v kině. Všechno se dalo stihnout. Ti dnešní prváci nestíhají. Tenkrát se ovšem psal rok třiapadesátý a v sobotu jsme ještě chodili do školy. Dnešní svět je jiný. To je realita. Ovšem řekněte klukovi ze třetí třídy „Hrdinný kapitán Korkorán“ a neříkejte, že se v něm neroztancují hormony. Musí...
Verneovky, Mayovky, Čtyřlístky... Mít tak čas a znovu si je přečíst. Mluvil jsem s ředitelkou knihovny, s lidmi reklamního stánku zoologické zahrady, se zástupci Pionýra, desítkami nakladatelství, s prckama, co měli právě dost knížek a venku uprostřed bývalého areálu LVT se posledními zbytky sněhu koulovali.
Připadal jsem si jako v Babylónské věži. Změť jazyků – češtiny, němčiny a polštiny se sice nekonala, ale změť náhledů, výkladů, rozumů a pojetí byla zcela patrná. Děti se na „věc“ dívají jinak než dospělí. Děti jdou z akce do akce, od úspěchu k úspěchu. Jednorázově. Dospělí v tom všem chtějí řád, pořádek, rituál a návaznost. Kontinuitu. Děti hledají vzrušení, výsledky možná bez práce, individuálně, maximálně s kámoškou, v partě... Rády soutěží a teď se v tom všem navíc angažují sponzoři. Tradičně rodiče, škola, orgány volené mocí.
A tak letos už po sedmé Sdružení pro veletrhy dětské knihy děkují sponzorům, Poslanecké sněmovně, statutárnímu městu, Ministerstvu kultury, médiím, aktérům doprovodného programu, vystavovatelům a návštěvníkům Veletrhu dětské knihy v Liberci. A volají: „Úspěšní čtou!“, a myslí to vážně. Těžko si dovedu představit plavecké závody těch, co neumí plavat. Úspěšnost generace, která nemá adekvátní slovní zásobu a které k úspěšnosti stačí ostré lokty a peněženka rodičů.
Nejsme děti VIP a ne všechny děti mají rodiče typu Michala Kocába, ne všechny děti jsou Natálky... O své místo na ostrém slunci a v záři televizních kamer musí dnešní generace oparvdu soutěžit. Nebude to asi osm knížek od soboty do soboty, ale pořád to bude o čtení, psaní a mluvení. Využití čtení v praxi. Naučit se mluvit (a pokud možno německy, anglicky a polsky) nebude na škodu věci. Žel ne vždy tohle dělají naše děti zavřou-li se ve svém pokoji. Zapnou si počítač. Najdou si čas něco přečíst? To není cvičný poplach, to je zvon lodí, hlas kapitána na rozbouřeném moři. To je volání a zpěv sirény.. To je zpěv a mocné nutkání.
Nezakrývejme si oči, ústa, uši. Naše děti, to je jiný živočišný druh. Malí dravci, predátoři, manipulanti svých rodičů a prarodičů. Mají nás „přečtený“ a přesto si obsahy „povinné četby“ přečtou prostřednictvím internetu. A co na to jejich učitelé češtiny – literatury? Jde o to, mají-li lepší znalosti, pokud jenom z internetu, tak hledejme jinou hostitelskou planetu. Ne, tak tomu není, nemůže být. Chci být pozitivní a pozitivní chci mít i myšlení. To prosím skutečně není planý poplach. To není obyčejné zvonění. Naše děti mají něco, co jsme my neměli. Sebevědomí a možnosti, o kterých my ani nesnili. Ne všichni jenom lyžují , hrají fotbal, surfují. Dopřejme všem přístup ke knihám. Klasik Maxim Gorký knihám poděkoval za vše, co jejich přečtením získal. Já chci poděkovat organizátorům Veletrhu dětské knihy v Liberci za motivaci, která je nepřehlédnutelná, která je světlem v tunelu s boji s moderním analfabetismem našich dětí. Za úspěšnou a pozitivní motivaci.
Žádné komentáře:
Okomentovat