neděle 19. ledna 2014

Jak to bylo s tím sněhem


Ten cíp lesa, kde končí Bedřichovka a začíná Chrastava, nenajdete. Nikdo tu už trávu neseká, keře, jakoby se rozhodly opustit velké stromy, své chráněnce a rok od roku sestupují níž a už brzo budou u vody. U potůčků a pramenů opouštějících les i jeho kraj, prostupují nezadržitelně krajinou rýh a poutních cest a cestiček. Už brzy vstoupí mezi plaňkové ploty starých chalup a rekreačních vilek na úpatí městečka.
Je tomu už tolik let, co tam dole, skoro u státní silnice, žila Šarešová, tam u jednoho z těch cípů lesa. Všude odtamtud bylo daleko. Nejdál snad do Machnína do školy. Já a Ruda jsme v ten čas chodili do první třídy a mladá Šarešová do páté. Nám prvákům byla známá tím, že o přestávkách padala na zem, měla pěnu kolem pusy a učitelé ji drželi za ruce. A hlavně bydlela od školy nejdál, až u rybníka, kterému se říkalo Šarešák. A tak jsme se s Rudou byli oknem podívat, jak žijí.
Byl to zemědělský dům z kamene a dřeva, co okolní les na Bedřichovce dal. Přes špinavé okno, které nebylo čištěno nejméně sedm let od doby, co jsme vyhnali Němce i z Bedřichovky, jsme hleděli do hlavní místnosti. Byly tam vytrhány podlahy a oni tam žili na udusané hlíně.... Utíkali jsme s Rudou pryč. Daleko od stavení do vzdáleného Machnína.
Vrátili jsme se tam až jednoho téměř jarního dne, kdy jinde sníh už tál, ale tam kolem Bedřichovky se schovával v lesních zákoutích. A ten samý den, co školní tašky dvou nerozlučných machnínských kamarádů skončily doma za dveřmi, jsme se rozhodli. Dnes nebo nikdy. Sestoupit do sněhových návějí na hranicích mezi Chrastavou a Libercem. Co mám povídat. Je to, jako byste postavili stan uprostřed sněhových plání Antarktidy. Před vámi sněhový val vysoký pět - deset metrů. Otázka je, kdy povolí a s hlukem alpské laviny se utrhne a vezme s sebou do Chrastavy vše živé i neživé, zaplní terénní nerovnosti na své krásné cestě plné hrůz.
Nic z toho jsme netušili, když jsme seděli na vrcholu všeho toho, co nás mohlo, a žel za chvilku potkalo. Začalo to tím, že Ruda se šel na okraj převisu vyčůrat. A dole uviděl tři holky z Bedřichovky, co tam trhaly sněženky. Z  našeho původního záměru užít si uprostřed hory sněhu sešlo. Kdovíco se uprostřed hory sněhu probudilo. Zavířil prach, snad to byl sníh nebo jen studený vítr, v hloubce pod námi něco prasklo a pak si pamatuji jen to, že bylo kolem jenom bílo, studeno, dušno a povědomí, že je to náš konec, naše poslední hodinka.

Hukot sněhu dolehl záhy k uším děvčat a ta nás zachránila, když doběhla do vesnice pro pomoc. Všude se nám pak smáli, jen doma ne. Tam došlo i na pásek a šatní ramínko.

Žádné komentáře: