Bejvávalo kdysi maso v obchodech
našeho města porůznu rozestrkané pod různými jmény. Nucený výsek, koňský
řezník, Lověna, maso přímo v areálu jatek, řeznictví, maso – uzeniny. My, co
jsme neměli doma psa, tak jsme houby věděli, že sehnat maso pro něj, znamenalo
vědět předem, kam jít, koupit na celý týden a doma uvařit, protože už zakoupené
zavánělo a páchlo jako sto čertů. Naporcovat a uložit, aby pár dní vydrželo,
než ho pes sežral. To byl úkol dne.
My ostatní jsme maso kupovali
čerstvé, voňavé, krásně barevné. Tenkrát se moc masa nejedlo. Lidé byli střídmí
a nepřejídali se. I tak o veselé příběhy z té doby nebyla nouze. Znal jsem
souseda, který, neznaje, jak to chodí u jeho nastávající, když viděl tehdy
ještě málo se vyskytující ledničku, otevřel ji. Odér voňavého masa ho málem
porazil, a tak nevěda, co činí, najedl se masa bez ničeho téměř k prasknutí.
Když budoucí tchán našel nešťastníka, jak se drží za břicho, poznal, že to je z
přejedení a že tudíž něco musí ven. Na to ho nápadník jeho dcery uvedl v realitu,
že vyjedl ledničku a ponechal jen kosti. Tušíte správně. Sežral psovi maso na
týden a ponechal opravdu jen morkové kosti. Pes zůstal bez masa a kolínka mu nešmakovala.
Příští týden se vše vrátilo do starých kolejí. Maso z ledničky psovi, kosti do
polévky, kolínka do spižírny.
Já poznal i koninu z krámu z ulice
Na Bídě až v ústech, když tudy projížděl sám velký Kosygin a my, děcka z
blízké školy, mu mávala. Aby čas uběhl jedli jsme ty koňské buřty. Červená
konina byla lákavá, leč maminka měla za to, že to je jídlo pracující třídy a
ona, přestože taky pracovala, koninu jíst nemusí.
Maso se vozilo do Čech silně
zamražené rovněž z Argentiny. Pamatuji se na razítka na bocích půlek
visících na hácích. Maso se doma moc nejedlo, jen v neděli, a to bylo
všechno. Maminka vařit moc neuměla, a tak poslouchala o čem se baví ženské v konzumu,
v lékárně, v Tepu, u místního řezníka Braunera a pak to doma zkoušela.
Nepamatuji, že by z toho pramenily nějaké hádky a půtky. Já i táta, protože
jsme lepší nepoznali, jsme to brali že právě tak to má být. Tatínek byl
vegetarián a základ „eintopfu“ - polévky z veškeré zeleniny, mu zachránil v koncentráku
život, doma klid a pohodu.
Já měl rád obalovaný květák,
kapustu, bramborák, placky všeho druhu. Nedělní řízek - dobrý pokus, ale
obalovaný květák je květák, říkej si, kdo chceš co chceš. Školní kuchyně,
závodní kuchyně, vojenské kuchyně, stánky s párky, dole na Václaváku v Koruně
dršťková polévka, ledvinky, bramborák… Stravoval jsem se všude. Nejhorší to
bylo v Milovicích na vojně. Žrádlo pro psa, říkalo se tomu fialový hnus,
Růžičkovo tajemství, nech si ten blivajz…
Postupně jsem si začal všímat toho,
co jím. Bylo to překvapení. Něco zůstalo a šlo se mnou i do manželství. Tam
jsem přežil i chuťovky mladých manželek. Maso doznalo jiných cen. Je s ním
zacházeno rovněž jinak, vaří se podle jiných norem, Chutnají králičí hlavy, dršťková
polévka, dobře upečená husa s knedlíkem a se zelím, obalovaný květák, polévka s libečkem..
Dobrou chuť a pořádná jídla vám přeje kluk z vesnice.
Žádné komentáře:
Okomentovat