Píši Vám, sladkým koblihám,
šátečkům s povidlovou náplní, všem sladkým dobrotám. Píši, protože nemohu
jinak, telefon nestíhám. Vám, co máte chuť jako já. Těm druhým sladké nechutná.
Jsem na sladké, a dal bych nevím co za to, nacpat se sladkého až po okraj. Sedím
za stolem a cpu se buchtami, před sebou kafe z melty. Koušu a mocně
polykám. Babička sedí naproti mně a slyším, jak říká: „Pán Bůh požehnej, jak mu
chutná!“ A přitom zůstalo.
Sladké já opravdu rád, kilo sem,
kilo tam, už je nepočítám. Jen jezte, když vám chutná. Píši Vám a žaluji. Bylo
to právě tak. Nemůžeš? Povolil si kalhoty, ještě dortík, nejlépe dva. Píši všem,
co taky mají cukr rádi. Všeho s mírou, pokud už není pozdě. Pokud nejste
závislák. Píši už bůhvíkam o recept na zhubnutí, o dietu, která zabere a nemá
to, co všechny před ní. Jojo efekt, který jak bumerang vše vrací do starých
kolejí. Je pozdě, asi s tím už nikdo nehne. Kila jsou jak přilepená.
Kdo mi poradí? Zkusil jsem fakt všechno
a co to stálo peněz! Podvod na podvod. Jenom tahají lidem peníze z kapes.
Zrovna jako to cvičení. Zkusil jsem to a zase nic. Fitka jsou plná mladých
hubených lidí. Je to paradox. Proč tam chodí? Proč se tam předvádějí? Snad proto
raději píšu, než abych telefonoval. Všichni dnes už jenom volají. Co budou
jednou dělat pošťáci? Dřív zdaleka nebylo tolik obézních. Lidé vstávali brzo
ráno a šli se starat o zvířata, šli pěšky do továrny, kafe v bandasce mírně
oslazené, kus černého chleba zabalený v tašce, aby zůstal dlouho čerstvý.
A o tom to asi bude.
Dříve se lidé nepřejídali, neseděli
za stolem, byli pořád v pohybu. Píši Vám, a mám pocit, že vracet se do
těch vzpomínaných let už nebudu. Jste na tom stejně. Netloustne pouze ten, co je
celý den na nohou, kdo krmí, seče, suší, koho živí nohy a pobíhání. Kdo sedí
sice šéfuje, ale nabírá kila, a co potom? Tady je, milá paní, dobrá rada nad
zlato, nad drahé kamení. Roste vám bříško, záda kulatí? Pak vězte, že nevím,
jak to pořešit. Někomu je kariéra milejší, další sportuje, chodí pěšky, má
prima koníčky. Koho poslechnout? Jak si umět poručit a nejíst?
Píši Vám, mé milé sladkosti. Kde
jsou ty doby, kdy jsem zdravíval já? Dnes zdraví oni první mne. Dnes mi je až
trapně. Bože kolik mi to je? Jsem na to sám. A to slyším pořád: Dáte si kafe? Cukříček?
Nevím, kdo tady šéfuje. Je to, alespoň u mne, o jídle, a že mi chutná, šmakuje.
Co s tím? Už je trochu pozdě vyměnit kravatu za tretry a běhat z kopce do
kopce. Mám svoje léta a dělat ze sebe sportovce, budu si jen lhát.
Píši Vám, mé milé kalorie, co spolu
uděláme? Kdo s kým a jak se rozejít? Mám z toho všeho špatné svědomí. Jsem
závislák na dobrém jídle a sám sobě lžu do kapsy. Už asi nebudu jiný, Je to
jenom výkřik do tmy, snaha se obhájit. Budiž, mé drahé sladké, co nadělám? Už
nic. Zůstanu tím, čím jsem byl. Trochu přitloustlým.
Žádné komentáře:
Okomentovat