My hoši, co sbíráme známky a především
Bulharsko, víme své. Simeon byl bulharským carem. Němec rodem, jako současní
britští panovníci. Kocour od sousedů je rovněž cizorodého zevnějšku. Bíle
nadýchaný aristokrat bůhví odkud od náměstí z Jablonného pod Ještědem. Je to s
ním jako s námi. Babička z Volyně táta horník z Argentiny, oči
černé, vlasy kudrnaté, nos zahnutý, chlupaté uši, hádejte, odkud jsme…
Když jsem byl malý, později o něco větší,
sedával jsem vzadu v kině. Nebylo tam vidět, vzduch, že by se dal krájet.
Kocour od naproti se jim ztratil. Tři dny ho naháňali, až se prozradil. Seděl
ve sklepě na uhlí a nevěděl jak ze šlamastyky ven. Nedivte se, ono se to v tom
kině odvíjelo podobně. Ruce bůhvíkde, ústa na ústech, zrychlený tep a potíte
se. Kocoura vytáhli. Byl černý, jako saze z komína. Očividně toho měl plné
tlapky a kožich jakbysmet.
Když se v kině rozsvítilo, lidé zepředu
se začali otáčet, co se to tam vzadu dělo. Ti vzadu se stačili doobléct a
dělali, že oni nic, oni houslisté. Dobře to dopadlo. Někteří se i vzali, měli
děti, psa a kočku, roztomilá morčata. Pes měl blechy a očividně ho štvalo, být
pořád uvázaný u boudy. To kocour jenom kvetl. Proč taky ne? Svět je už takový.
Přeje bohatým, ubírá druhým.
Simeon je kocour výstavní. Připomíná mi
jednoho u sousedů. Po Němcích. Slyšel na jméno Mici. Kocour Mikeš, kocour v botách, kocour
pirát, milující otec rodiny chodící za kočičími slečnami, kocour, co kocour, to
člen rodiny a bafá z dlouhatánské dýmky. Kocour od malíře Josefa Lady, kocour,
co chytá myšičky a nosí je domů pánovi nebo jeho paní. Ten, co se se válí na
gauči, dává si dělat manikúry, mňouká na měsíc. Nemusí mít až návyky studenta z
církevní školy, hlavně, že nosí z venku v kožichu blechy. Rádi se toulají a
domů chodí celý orvaní. Nemají se rádi se psy, syčí na ně jako hadi. Nosí kolem
krku něco, co odhání klíšťata a blechy. Nelíbí se mi kočky na vodítku v
šatičkách pro panenky, jak s nimi zacházejí někteří lidé, jak se k nim chovají
různí „taky lidé“.
Bohatost srsti, oči jako duhovky… Kočky
prý mají devět životů. Když nechtějí, nedají si poručit. Má první žena, když jí
bylo v Anglii nejhůř, jedla i výborné kočičí konzervy. Jen nevím, proč se hezkým
děvčatům říká, že jsou to kočky, proč ne jinak. Snad pro tu hezkou srst,
ošetřené drápky, vždy čistý kožíšek. Nemohu jinak než kočkám věřit, že se
nezmění a že budou pokaždé tam, kde chceme mít. Ať roste jejich krása k oslavě
našeho soužití - člověk a kóča - tohle i mnohá další století.
Žádné komentáře:
Okomentovat