čtvrtek 23. srpna 2018

Koupání, povšechně o vodě



U nás doma se praní ve velkém hrnci praktikovalo jednou za týden v prádelně na zahradě. Tady se pralo velké prádlo a voda byla pořádně horká. Koupalo se - všichni v sedací pozinkované vaně. A protože jsme se často stěhovali, bylo to i o lázeňském kotli, smaltované vaně po Němcích s velkými měděnými kohouty. Věřte osmiletému klukovi, že si to správně zapamatoval.

Koupání a praní byl pokaždé rituál. Vodu jsem měl od malička rád. Nebylo jí nikdy moc, někde byla i sprcha, prádelna propojená s koupelnou v jednu místnost plnou vodních par, pachů všeho možného, co do koupelny patřilo. Jak říkám, jednou týdně, ale z gruntu, celého člověka.

Já se moc těšil, žel maminka už tak veselá nebyla. Často jsem pak slyšel, jak říká tatínkovi: „Dneska ne, měla jsem toho moc. Velké prádlo, kluka umýt je taky pěkná dřina.“ Tak nevím, co ji tak moc zdrblo, že se s tím musela svěřovat tatínkovi večer v posteli před spaním. Byla prostě jiná doba. Ženský byly udřený a měly v mokré páře problémy s vlasy, s trvalou. Vlasy jim po celodenní práci v prádelně a s koupáním zvlhly, splihly a peníze za trvalou byly fuč. Nakonec si ji dělaly  samy. Doma se v té době všude povalovaly natáčky, různé pytle na sušení mokré hlavy.

Ještě, že bylo koupání i jiné, přírodní. U nás na vesnici jsme se koupali na koupališti ve vodě studené, jak čert, v rybníčcích všude kolem, v řece Nise, v meandrech za machnínským vlakovým nádražím. Tam všude byla ve vodě všelikerá vodní havěť. O to to bylo víc vzrušující, jít se koupat, kde vedle tebe plavala užovka, o nohu se ti otřelo něco, o čem jsi raději nechtěl vědět co to je. Nás kluky, a byly mezi námi i holky, nic nemohlo rozházet. Do vody s námi šli i psi, když na nás přišlo čůrání nikoho ani nenapadlo vylezl z vody ven. Chodilo se koupat i v noci, když v srpnu padaly z nebe na zem Perseidy, když se ztichlou vesnici ozývaly otevřenými okny ale i z chlívků zvuky, které nás bavily.

Voda se stala naším živlem, mnozí to zkusili i na Baltu v moři. Koupání tam je něčím jiným, než to šplouchání na Chrastavském Oku, na koupališti, v bazénu na zahradě, lepší to bylo v Bulharsku nebo v Rumunsku u Černého moře, úplně jiné v Chorvatsku. Jiné moře? Tehdy ještě ne. A pak tu bylo naše Máchovo jezero, přehrady na Vltavě, vodní nádrže na Slovensku, přehrady, Balaton v Maďarsku. Tam všude jsme šlapali do písku, po kamenech. Povinné bylo naučit se plavat v rámci školního výcviku. V Jizerkách vyrostly díky předchozím generacím nejen úžasné rozhledny ale i kaskáda přehrad, které jsme mohli tehdy i přeplavat. A tak jsem i já přeplaval Souš, Darré postaru, a byl jsem na sebe pyšný, co všechno umím.

Vodě blíž a mnoho vodních kilometrů přeji všem, milí následníci. Čochtanů už dnes není, ať žijí ti, co se pravidelně myjí ve vanách, pod sprchou, na koupališti.

Žádné komentáře: