Od malička rád nakupuji. Ty první nákupy, co pamatuji byli zpola
leže, zpola v sedě, v sedacím kočárku, maminka stojí vedle mne a vášnivě
diskutuje se třemi dalšími ženami před krámem s potravinami paní Lankové u nás
na vesnici blízko Liberce v Machníně.
Píše se doba platnosti potravinových lístků, čas ještě před
měnovou reformou v roce 1953. Sedím a poslouchám ženské. Kupodivu mluví německy
a maminka mluví taky německy. Je s podivem, že páni v téhle vsi mluví
česky. Jejich manželky a tchýně deutsch. Ve svých třech letech už něco víc vím,
proč tomu tak je. Jsou to Němky, co si vzaly Čechy, rodí jim česko-německé
bastardy a já jsem jeden z nich. Není tomu tak vždycky. Moje maminka je
Češka, táta německý sudetský Žid.
Je to pro mě těžké. Maminka umí dobře šprechtit a místní baby si
myslí, že máti je jedna z nich a ta je přitom nechala. Sedím v kočárku a dělám
hodné dítě. Do krámu se musí po schodech vzhůru. Lanková dává zákazníkům ze
sklenice od okurek bonbóny. Tvrdé, kyselé, barevné. Jak sama říká jsou eňo
ňuňo. Je odsud, taky jedna, co mluví česky, jako německy, jinak nic neprodá.
Když má zavřeno, stříhá zákazníky v bytě ještě o poschodí výš. I
já k ní v té době chodil na stříhání a řval jak tur, jen co jsem spatřil, že
drží v ruce nůžky. Byli mi tři. Lanková k tomu všemu nosila bílý plášť. Asociace
případného vykostění a její kamarádství s místním řezníkem Braunerem mi
signalizovalo silné nebezpečí, a tak jsem tyhle návštěvy u holiče silně
prožíval.
Lankovi měli dva kluky tak v mém věku, možná o málo starší. Ti prosluli
tím, že upíjeli pivo z džbánku na cestě z hospody U Zeleného stromu. Aby ztrátu
nahradili, doplňovali hladinu chmelového moku čůráním. Prasklo to a následný
řev doprovázel tělesné trestání. Postavil proti sobě celou obec. Otázka zněla:
Být či nebýt. Trestat a čím? Kdy přestat? A tak se stávalo, že dřevěné ramínko
na šaty bylo povoleno a maminka, moje maminka, je používala taky.
Nákupy se odehrávaly i jinde, než u nás v Machníně, většinou
ve městě, v Liberci. Klobouky u dřevěné ruky na Sokolovské náměstí. Šéf prodeje
neměl ruku, nosil protézu a na ní glazé rukavicí. Hned vedle byl krámek s polotovary.
Malý, ale byla to v padesátých letech novinka stojící za povšimnutí i chlapci.
Do obchoďáku Brouk a Babka, tehdy už známé Jiskry, se chodilo pro košile a zákazníky
tam vozil liftboy. Pamatuji rovněž takový pokus - obchod s plechovkami, kde
vzadu za regály stál doplňovač a doplňoval právě vykoupené zboží. V Liberci byl
tou dobou i Tuzex s potravinami, jehož vedoucím byl můj tatínek.
To byly jen letmé postřehy, jak a co se dřív nakupovalo. K tomu,
že prodavač a vedoucí byli taky jen lidi a nakupujícími i my, děti…
Žádné komentáře:
Okomentovat