úterý 20. července 2010

Máme krásnou galerii

Nejsnadnější způsob, jak vytvořit umělecké dílo, je koláž. Aspoň tak jsem před pětačtyřiceti lety uvažoval. Samozřejmě, že vše bylo jinak; kdysi, ještě před dávnými lety, mě kamarádka, herečka Iva Janžurová ubezpečovala o tom, že mám talent. Zůstalo při tom, že Kohoutovu hru, kterou získala absolutorium v Disku, zkoušela na nás, studentech tehdejší dvanáctiletky v Jeronýmově ulici.
To, že Iva hezky malovala jsem věděl jenom já a domácí z jejího libereckého privátu. Mně to nešlo a tak jsme se shodli, že koláž je také umění. Až přišel 15. květen 1965 a s ním výstava koláží někoho, koho jsem si už tenkrát bezmezně vážil – Adolfa Hoffmeistra. 7O koláží za účasti mistra, autora, učitele, spisovatele a diplomata. Člověka, který znal osobně Piccasa, Dalího, Erenburga, J. Currie a další a další, kteří dělali svět krásným už v 1. polovině 2O. století. Ten den byl svátkem, ale i pohřbem mých iluzí, že ze mě bude výtvarník. Hoffmeistrovy perokresby dolepované fantastickými výstřižky úžasně vkomponované do perfektně pojmenovaného celku. Co všechno ten mág uměl! Komu je od boha dáno, má vyhráno. Někdo se řemeslu musí učit, a přesto mu to nejde. Umět udělat a pojmenovat koláž nejsou jen nůžky a drzé čelo. Koláž by měla šokovat, ukázat, co umí udělat s divákem. Má nutit k zamyšlení, bavit. Má sdělovat, být nadčasová, má říci: to koukáš a zkus to doma taky. Nepochodíš.
Viděl jsem později koláže Štěpánovy i Horníčkovy; také to byli velcí mistři, ale Hoffmeister byl o třídu výš. Samozřejmě, je to jen můj subjektivní pocit. Když mi mistr podepisoval památník, byl jsem na vrcholu blaha. Mám Hoffmeistrův podpis! Že jsem si nevzal s sebou i jeho cestopisy! Nevíte, co všechno se honí hlavou osmnáctiletému klukovi, co chodí na vernisáže do Liberecké galerie a náhle jej potká takové štěstí…
Hoffmeistrovi synové, dnes bohatí podnikatelé, provozují dnes jeden z nejluxusnějších hotelů v Praze, kam asi nikdy nevkročím. Co jsem slyšel, tak na chodbách hotelu mají pověšeny koláže svého otce. Jak já jim závidím! Samozřejmě, že ty miliony, ale hlavně to, že mohou každý den vidět tatínkovy originály. Já je viděl zhruba hodinu odpoledne 15. května 1965 v Liberecké galerii. Je třeba vědět, že jsou umělci a pak ti, jejichž díla jsou skutečně obdivována. V Liberci máme krásnou, plnohodnotnou galerii, kam chodím rád a kde rád koukám na obrazy. Je tak trochu škoda, že se nepořádají výstavy ve stylu retro, třeba po čtyřiceti letech od té první. Nepřišel by na ni už autor A. Hoffmeister, ale jeho obdivovatelé zcela jistě. Nestojí to za zamyšlení?

Žádné komentáře: