Nevím z jakých zdrojů čerpalo, ale faktem zůstává, že žaponské velvyslanectví v Praze uvedlo ve fatální omyl žaponský císařský dvůr. Ono těch malých šikmookých přičinlivých redaktorů běhá po Praze celá fůra a pakliže objeví cokoli, co jim byť jen vzdáleně připomíná ty jejich Ostrovy vycházejícího slunce, pak jsou celí natěšení.
Tak se přihodilo, že jeden takový redaktor se přichomýtl na bůhví jaké recepci pro odcházející primátory k rozhovoru jednoho, co vyprávěl druhýmu, jak u nich mají pomník, co sice není až tak pomník, ale lidi k němu stejně nechodí. No, ten druhý na to, mezi chlebíčkem a horkou čokoládou, praví, že o tom ví a že by to mohlo být žlutý nebezpečí a pak se spolu odebrali k opékanému praseti a sardelkovým očím.
Ten Žaponec si to všechno natočil i s obrazem a nedělalo mu zas tak velkou obtíž při žaponské technice zjistit, co že to přijelo do Prahy ze severních Čech za dvě paka, která, když se napijí, nevědí, co žvaní. A že tihle dva toho namluvili, nebylo pro malýho Žaponce problémem jet do toho města Liberce, proslulého tím, že mu nic z majetku nepatří a najít tam pomník nepomník.
Byl takový, jak ho ti dva troubové popsali a Žaponec, když ho bystrýma očima nazřel, uznal, že našel svoje opodstatnění v téhle zemi. Hned za čerstva napsal pro noviny v Žapónii: Senzace – V Česku mají pomník věnovaný neznámému samuraji!
A hned při čerstvé mysli všem na žaponském velvyslanectví vtloukl do hlav, jak že se věci mají v tom Liberci. Že na vlastní oči tam viděl vyhřezlá střeva opletená kroužkovou zbrojí, vše úhledně zabalené v drátěném plotu a umístěné před kasárnami. Suma sumárum, tohle město bez koruny, postavilo pomník žaponkýmu samurajovi. Mermomocí se chtěl spojit s dodavateli, firmičkou Cpalijum, či jak jí ti Češi říkají, že je sice nepřebernou studnicí vědomostí, ale tady se asi sekla, tenhle pomník patří rozhodně na ostrovy, domů, do Žaponska. Ale nebyla s nimi řeč. Jsou to patrioti a takových soch prý město ještě nemá dosti.
A tak se žaponskému velvyslanectví dostalo tý cti, dojednat s městem Libercem kdesi v Česku, návštěvu světového významu. Sám žaponský císař s rodinou a pekingskými psíky, ti všichni přijedou do Česka v Liberci a podepíší zlatými péry dohodu, už teď jistou, o lásce a spříznění. Na paměť tohoto kroku pokřtí sochu neznámého samuraje, která stojí v tomhle koutě světa u Dolních kasáren, kousek od muzea. To všechno už dojednáno jest.
A tak se paní císařová, mandarini a palácoví psíci chodí učit skákat o stošest. Jen žaponský císař nemusí, ten se učí česky větu: „Dík pánové a zvláště Diknerovi, že máte mandarinova střeva v té krásné kleci na ulici v parku u kasáren v Liberci a teď navážeme s vámi smlouvu vynikající.“ Dlouhá je to věta, však je taky z péra žaponskýho mandarína, co ztratil syna a myslí si, zda v tom Liberci nejsou vystavená jeho střeva. Ach bože, jak je to živé! Jako by to bylo včera.
Na počest souznění a naplnění tužeb města, Tokio – osa – Liberec se pil ve městě Jakamarus, likér z žaponských listů bambusu a loje, co se dává pít jen vyvoleným starostům, primátorům, palácovým psíkům a milovníkům chryzantém.
Není dost slov, co řekl ten či onen. Radnice svítila do rána a Neptun zas v kašně nabídl lidem vodu s rumem z lihovaru v Krásném Březně, kde neměli tak dobrý nápad jako ve městě pod Ještědem, postavit sochu neznámého samuraje hned vedle kasáren. Věřte, nelituje toho nikdo. Udělali dojem na žaponskýho císaře skrze pár trubek, pletivo a projekt, který kdosi polil červeným vínem nebo kafem, takže jeho název nebyl k přečtení a otočili jej nohama k nebesům. A hle, co dobrýho to městu přineslo!
Teď, podle dalšího otočenýho projektu se počítá s lyžováním na červen a v srpnu na druhou sobotu. A to už je jisté.
Podle a ke cti Jaroslava Haška volně zpracoval
Egon Wiener
Žádné komentáře:
Okomentovat