Začnu tím, že před patnácti lety, 24. srpna 1995 vyhořel Hnojový dům Gustava Ginzela na Jizerce, v Jizerských horách. Globetrottel Gustav. To prosím není nadávka, tak jsme mu my, co jsme ho dobře znali prostě říkali a on sám dával všelijakým těm přízviskům pádný důvod. Na první pohled a snad i na druhý, byl cvok. Cvok laskavý, jízlivý, chytrý a svérázný, jakému nebylo rovno široko daleko.
Když v rove 1964 průtokem vody z potoka odhnojil svůj právě koupený dům, dal tím průchod báchorkám a lidové tvořivosti. Především však zviditelnil sebe jako člověka, který je prostě jiný, musí být jiný, jiné musí ohromovat a bavit. Bůh ví, co se mu při tom honilo hlavou, co si myslel o zájmu, které jeho nekomformní chování vzbuzovalo v nás, které ohromoval, poučoval a bavil.
Faktem zůstává, že on a jeho Hnojový dům se stali pojmem nejen v Čechách, ale především v sousedním Německu. Gustav byl Němec jako poleno a jeho způsob vyjadřování v češtině měl k dokonalosti českého jazyka hodně daleko. (Mohu to dobře posoudit, v mé rodině by se našly
snadno podobné příklady). Nezapomenu na jeho konverzaci s knihkupcem Fryčem, v jeho prodejně knih. Gustav, v kožených kalhotách, v podkolenkách a se snahou hovořit česky, líbezným akcentem cosi požadoval. Odpovědi se mu dostalo, ale odcházel nespokojen. Nevím, co tenkrát chtěl, ale čeho se nedočkal byl obdiv a speciální zájem. Stávalo se. Občas mu kdosi nesedl a Gustav se neuměl přemoci.
Přesto měl fůru kamarádů a obdivovatelů z Čech, NDR i NSR, kteří přijížděli i z velké dálky, aby slyšeli legendu česko – německého pomezí, kterému establishment nebránil cestovat. Jeho ztřeštěnosti a happeningy (už tenkrát) byly sice naruby obráceným světem oficiální kultury a společnosti, ale byl tolerován. Snad se mu obdivoval i bývalý předseda tehdejší vlády Lubomír Štrougal, taky obyvatel z Jizerky. Bůh ví, čím se Gustav tak „zasekl“, že mu bylo tolerováno, za co by jiný skončil třeba v base.
Onehdy jsem se bavil s jedním Sasem v Žitavě, který mě přesvědčoval, že Gustav byl disident. Nepřesvědčil mě, já si myslím, že byl tak trochu cvok. Milý, neškodný, inspirující a jak si sám říkal globetrottel. Tak se přece říkalo všem výjimečným jedincům. Napadá mě, přirovnání k malíři Guttmannovi z První republiky nebo v současnosti s Knížákem. To jsou oni. Sebestřední egoisti někdy i se zlatým srdcem. Alespoň někteří. Gustav Ginzel mezi ně určitě patřil. Jeho dům, to byla svatyně chlapa, kterému byl svět malý. Kamarád a přítel z jiné planety.
Ve středověku by ho upálili, v našem světě byl vítán. Svou víru nikomu nevnucoval a neměl následovníků. Zemřel 28. listopadu roku 2008. Jeho mysl už dlouho bloudila pampami Jižní Ameriky, dálkami Sibiře, vyprahlými pouštěmi Austrálie. Jeho duch je teď svobodný, tělo oproštěné od kožených kalhot a vysokých podkolenek, odpočívá tiše v zemi. Jeho proslulý dům je zavřený. Není druhého Ginzela, který by nás jím provedl a nabídl přístřeší.
Žádné komentáře:
Okomentovat