Bylo mi pět let. Někdo dole u dveří zvonil a zvonil. Moje maminka s otevřením nijak nespěchala a tak jsem seběhnul dolů já a otevřel. S otevřenou pusou jsem jen zíral. Na schůdcích před „Nordlichtem“, tak se říkalo našemu domu, protože na jeho fasádě se stále ještě skvěl onen nápis „Severní záře“ stál proti mně chlap s velkou cedulí. Co na ní bylo napsáno? Nevím, ještě jsem nechodil do školy.
Chlap nemluví, něco huhlá a ukazuje na papír. „Mamí! Mamí!“, řvu jako tur a snad jsem si i cvrnknul do kalhot. Strachem. Maminka byla dole v cuku letu. Řval jsem prý tak zoufale, že brala schody po třech. Chlap se s ní začal dohadovat tak nějak divně. Vůbec jsem mu nerozuměl. Pořád před sebe strkal tu kartičku. Po chvilce maminka odběhla zpět do patra pro peníze a dala mu nějakou bankovku a on jí na oplátku strkal nějakou obálku. Muž se otočil, ukláněl se a stále cosi mumlal. Když odešel dostalo se mi vysvětlení.
Ten člověk byl hluchoněmý a na lístečku měl napsáno, že jeho živobytím je prodej kreslených pohlednic družstevně vytisknutých v Brně. A že děkuje za jakýkoli obnos, který za pohlednice obdrží. Nejedná se o žebrotu. On a jemu podobní se snaží výrobou a prodejem pohlednic nebýt světu na obtíž.
Tenkrát mi maminčino vysvětlení nic moc neříkalo. Pohlednice v obálce jsem později „opět objevil“ asi po deseti letech. Matka mi opět zopakovala onen krátký úsek života, který byl spojen s pohlednicemi hluchoněmého. Tenkrát jsem to už obrečel. Maminka mi pohlednice v obálce dala a řekla, abych si tuhle životní epizodu zapamatoval a nikdy nezapomněl pomáhat lidem, kteří to potřebují.
Nezapomněl jsem. Pohlednice od hluchoněmého mám dosud ve sbírce, vedle těch vzácných a drahých. Připomínají mi bezstarostné dětství a setkání s těžkým lidským osudem. Snad tenkrát jsem si poprvé uvědomil, že lidská solidarita musí být a mohu-li pomoci, pak musím. Obálka s hlavičkou Družstva invalidů a pěti pohlednicemi ve sbírce mi připomíná hluchoněmého, který tak dlouho zvonil a mou maminku, která mi příhodu znovu převyprávěla, abych nezapomněl.
Šestou pohlednici jsem z oné obálky už před lety vyndal a dal si ji do osobního archivu mezi staré rodné listy, vysvědčení a fotky těch nejbližších. Proč asi? Jsem zbytečně sentimentální? Určitě ne. Snad jenom sám v sobě hledám sílu onoho člověka, který navzdory osudu tak dlouho zvonil, až jsem mu otevřel dveře...
Žádné komentáře:
Okomentovat