Do odsunu Němců z našeho pohraničí je třeba přičíst i ty, kteří odešli dobrovolně. Jeden z nich se jmenoval Willi Sitte. Narodil se roku 1921 v Chrastavě, v rodině radikálního představitele sociální demokratické strany třetí generace. Přesto, že vyrůstal v antifašistickém rodinném prostředí, musel jako dvacetiletý narukovat do wehrmachtu. Válku prožil v Itálii, kde v roce 1944 přeběhl k partyzánům. Po skončení války dobrovolně odešel do sovětské okupační zóny, ze které později vznikla Německá demokratická republika. Zde vystudoval uměleckou školu, a jak psal „endérácký“ dobový tisk, „Věnoval všechen svůj výtvarný talent demokratickým přeměnám své nové vlasti. Nejednou pobýval na stavbách, v zemědělských družstvech, fáral do dolů. Na jednom z jeho pláten vskutku, jako by oživly události revolučního dělnického hnutí, ale i dění ze současné NDR“.
Soudobou věstonickou Venuši našel Sitte v jednom zemědělském družstvu. Znázornil ji jako mladou, kyprou, zdravím překypující a žádostivou dívku a obraz pojmenoval Věstonická Venuše, symbol nového života NDR. Později, v obdobném duchu zachytil boj Vietnamců za Vietnam bez okupantů. K vypovídajícím dílům chrastavského malíře patří i triptych „Na Stalingrad nelze zapomenout“. Vrcholem socialistického realismu je ovšem obraz s názvem „Quo vadis?“, „zachycující bezvýchodnost mladého člověka za kapitalismu“.
Výstižné, dobové, tendenční, poplatné době. Jak jinak pojmenovat nedefinovatelné? Ta prazvláštní doba, cílené prostředí, davové opojení, snaha uvěřit, pochlebování... a šlehačka s třešničkou nakonec: pochválení geril bojujících v Nicaragui, olej na plátně. Nic pompéznějšího než tento hold politice socialismu už nikdo nikdy neuvidí. Však se také Willi Sitte stal předsedou Svazu výtvarných umělců NDR, poslancem Lidové sněmovny NDR.
Za to vše platil svým nepopiratelným nadáním ve službách politiky, poplatné režimu komunistického bloku. Autor sám kdysi řekl: „Mé realistické umění nevzniká pouze v ateliéru, je produktem samotného života.“ Není se pak čemu divit. Jeden z jeho monumentálních obrazů visel dlouhá léta i v síni Paláce republiky v Berlíně.
Po revoluci v NDR nezůstal kámen na kameni. Chrastavský Sitte a jemu podobní jsou dnes, opět hledáni.Jak dlouho tohle retro vydrží, bůhsuď, já vám to nepovím.
Žádné komentáře:
Okomentovat