Prázdniny, to pro mne byl Mníšek. Ne ten u Liberce, kam to mám, co by kamenem dohodil, ale ten u Dobříše, Mníšek pod Brdy. Však si je taky lidé pletou, ale já, na ten, kam jsem rok co rok jezdil na prázdniny, nedám dopustit. Už jen to, že babička bydlela v nájmu v honosné vile po někdejším kancléři prezidenta republiky bylo dostatečné k tomu, abych si vilu s obrovskou přilehlou zahradou zamiloval.
Kancléř Přemysl Šámal byl za Protektorátu nacisty popraven. Zúčastnil se, stejně jako za První světové války, aktivně boje za republiku. Lidmi byl dobře znám, oblíben a milován. K jeho funkci na Pražském hradě se pojí působení takových osobností, jako byl Gut-Jarkovský, architekt Plečnik, celá plejáda spisovatelů, herců, hudebníků, malířů a vědců. Ti všichni, počínaje Bedřichem Hrozným a konče Eliškou Junkovou (prvorepublikovou automobilovou závodnicí), měli za čest poslat panu kancléři pozdrav, pokud vycestovali kamkoli. Tak se v mé sbírce začaly objevovat pohlednice psané předsedou vlády Tuzarem, ministrem zahraničí Edvardem Benešem. Herci a vědci, kteří kancléře navštěvovali, přiváželi Šámalovi grafiky či jiné suvenýry.
V dobách mého mládí se zde toto vše nacházelo, naházené halabala v altánku na zahradě, na půdě nebo rozvěšeno na zdech vily. Staré zbraně, balkánské kinžály, orientální masky, grafiky Jana Preislera i Vojtěcha Preissiga. Předchozí nájemníci vily takové věci považovali za haraburdí a krabice takových a podobných skvostů a knih z knihovny původního majitel, hromadili ve sklepě a po různých místech. Nikdo je nechtěl a tak tiše čekaly na oheň, na nějakou tu oslavnou vatru.
Mimochodem, takhle nějak prý skončily i sbírky z Mníšeckého zámku. Dole, v blátě rybníka, jako snad i pozůstalost po mníšeckém rodáku F. X. Svobodovi, známém spisovateli. Co nebylo zničeno, bylo to nic, co zbylo po farské kuchařce z Mníšku pod Brdy, autorce slavného prvorepublikového trháku pro děti „Kája Mařík“.
Do Mníšku pod Brdy jsem tedy každý rok jezdíval s tím, že to, co se mi tak líbilo, se překvapivě neztratilo a bylo dál k volnému použití. Postupně jsem se osmělil a vlezl všude, abych prozkoumal ony vskutku nesmírné poklady české kultury z první poloviny 20. století, které tu byly k nahlédnutí. Něco podobného jsem viděl už jen jednou. V Památníku národního písemnictví v Praze na Strahově, zamčené na devatero zámků, střeženo jako oko v hlavě a ošetřeno klimatizací. Sahat? Dovoleno jen vyvoleným a v bílých rukavicích...
Mé exkurze do světa osobností, „Národní galerie“ a „památníku národního písemnictví“ skončilo, když si strýček Karel postavil dole ve městě rodinný domek a odstěhoval se tam i s babičkou. Tím také končí má povědomost o tom, kam to bohatství přišlo a zda si jím někdo vylepšil interiér bytu.
Nyní a provždy zůstane město Mníšek pod Brdy městem velkých osobností a památek, kterých si nevážilo. Vždyť v Mníšku pod Brdy žil nějakou dobu i rebel a filozof Egon Bondy (Fišer) a má laskavá babička, se kterou jsem chodil na klásky a krmil šiškami husy. Babička, která měla za okny mořskou cibuli na rány, u které jsem spal pod husím peřím nacpanou duchnou na slamníku plném dlouhé voňavé slámy. Tam žil můj strýc Karel, zedník a štukatér nebývalé zručnosti, známý trvanlivostí a krásou odvedené práce.
Mníšek byl vždycky plný zajímavých lidí. Moc mě tedy potěšilo, když v tomto roce 2010, po velké povodni na Liberecku, ti mníšečtí od Dobříše pomohli sbírkou mníšeckým u Liberce.
Žádné komentáře:
Okomentovat