Není v Liberci lepšího místa, odkud můžete fotografovat kolem proudící dějiny než z okna bývalého hotelu Schienhof, později Praha, ještě později Stavoprojekt a dnes opět po spirále zpět, z Hotelu Praha . I tak lze pojmenovat dvacáté století v Liberci a v jeho okolí.
Z okna Stavoprojektu fotografoval úspěšný projektant a srovnatelně úspěšný fotograf, můj soused na pavlači panelákového poschodí Vladimír Vlk, dlouholetý člen Fomaklubu Liberec, který své nádherné fotografie vystavuje na mnohých místech naší vlasti. Má se čím chlubit. Takové fotografie se hned tak nevidí.
Na první pohled jsem si myslel, že vidím obraz Kamila Lhotáka. Na libereckém letišti barel, vlajka, kus hangáru a nebe modré jako šmolka. Nebo ty jeho stromy! V pokoji mi visí strom Oty Janečka. Soused má stromů podobných celou galerii...
Vladimír Vlk je fotograf par excelance. Je to dar boží, nafotit trávu, aby nestudila, chodník, aby hřál, kovové zábradlí, kterému se zachtělo být Eifelovkou. Jeho fotoaparát umí utišit vítr, zastavit vlny a roztančit stromy. Z vycházek do přírody se vrací, jako by fotil databázi, kalendář z archy Noemovy. Co fotka to dokument, vzpomínka i sen, jak by jednou měl tenhle svět vypadat. To všechno umí jeden fotograf, o kterém lidé ani moc neví. Obrazy v modrém, červeném i zeleném provedení.
Jako malíř maluje, Vladimír Vlk fotí. Co fotka, to cesta do jeho nitra, hluboká sonda. Nedá se předpokládat, že by k sobě byl nekritický. Fotografie jsou precizní a je v nich pokora i vejšlap na Mont Blanc. Kdo umí tohle, musí být fajn chlap.
Vladimír Vlk má dar pozorovat a zakonzervovat prchavý okamžik na fotografický papír, zvětšit ho nebo zmenšit. Potěšit svět výstavami svých prací. V současnosti zrovna jednou aktuální v Čajovně 82 vůní na Sokolovském náměstí v Liberci. Běžte se podívat...
Žádné komentáře:
Okomentovat