Přítelkyně si pro mě přijela něco kolem druhé hodiny a po třetí hodině ráno jsme už stáli na Kolbence ve Vysočanech v Praze, v předlouhé frontě osobních aut z celé České republiky. Co to povídám, před námi stály vozy s belgickými značkami, obsazené českými Rómy. Všichni jsme čekali ve ztichlém sobotním ránu na to, až se v šest ráno otevře brána do arény bývalých prostor vysočanské továrny Kolben – Daněk, kde se pořádají vyhlášené „bleší trhy“.
Každý najde doma, co mu překáží, co nepotřebuje, co už ho nebaví, čeho by se rád zbavil. Tady, na ploše, kterou okem nepřehlédnete, se dá prodat všechno. Od chirurgických nástrojů až po pohovku, na které ještě včera spával belgický děda, až po hromadu starých brýlí po 20,- korunách. Já sem vezu přebytky svých pohlednic, odznaky, co už nemám kam dát, fotky, které fotil můj táta, staré budíky, které mi je líto vyhodit. Přítelkyně si veze přepravku knih, I tak jí doma knihovna přetéká. Najdete tady, na co si vzpomenete, v sobotu a v neděli i v zimě. A zájem neutichá.
Ve čtyři ráno nás všechny ve ztichlých autech probouzí pořadatel a dává nám pořadové číslo, tak, jak stojíme za sebou. Dnes jsme devadesátí osmí. Fronta za námi končí až někde u Kbel. V šest je za úhradu povolen vjezd do areálu. Druhou branou se hrnou od metra pěšáci s ohromnými taškami a krabicemi. Těm je hej, jdou rovnou na plochu bývalé továrny. Slunce svítí jako omylem a vítr nefouká, což je dost nezvyklé, ale pro mé pohledy ideální.
A už se trousí první zájemci. Tak brzo chodí zboží okukovat překupníci, závisláci a cvoci. Běhají jako pominutí a co je zvláštní – nacházejí. Už ne za ceny, jako v minulém století, ale překvapivě kvalitní zboží. Taky obíhám a při tom stavíme stoly a vybalujeme. Trousí se první zájemci. Nejvíc smlouvají Ukrajinci, Rusové, Američané a Poláci. Černochy, na rozdíl od Japonců a Číňanů, vůbec nezajímá starý papír. Všude kolem je dost Rómů, s nimiž Ukrajinci smlouvají tak, že jsem viděl, jak málo stačilo, aby Róm dal do zubů Ivanovi, k čemuž jsem ani já neměl daleko, takže si s Rómem notujeme. A lidé chodí a kupují. Je to jako řeka, lidská povodeň. Co zachvátí, to nepustí.
Je dvanáct a většina z prodávajících začíná balit. Jsme unavení, hodně špinaví (strašně se tu práší), hladoví a podráždění. Každý se ptá:“Přijedeš zítra, v neděli? Přijedeš za týden?“ Skoro každý, až na nás odpovídá:“Jo, přijedu, to se ví!“ My toho máme „plný kecky“ a za plotem, někde u Černého Mostu už spím. Jana kočíruje až do Liberce, kde se už probouzím. Vyložíme věci a pak už jen spíme a spíme a já se pak zeptám:“Tak kdy pojedeme příště?“
Žádné komentáře:
Okomentovat