sobota 7. července 2012

Když u nás prší



První kapky deště ani nevnímáte, to jenom po obočí a po tvářích Vám stéká trocha vody, a těch pár kapek nestojí za to otevřít deštník. V nejhorším se schováte pod strom, pod římsu v Pražské ulici, nebo vstoupíte někam do obchodu, nastoupíte, rychleji než jindy, do tramvaje, do autobusu. Zatím se vedle vás na asfaltu vytvořila kaluž, a kdosi neopatrný vás šťouchnul deštníkem do zad. Pokud jste si ho vy sami doma zapomněli věřte, že neutečete svému osudu.
Déšť v Liberci nebo v Jablonci je o rychlé vodě těžkých černých mraků, o řekách Nise, Smědé, Jeřici, Ploučnici. Tak, jako umí odpočívat voda, správný déšť umí přicházet rychle. Zprvu, jak říkám, je to spíš něco, jako že na paloučku padá rosa, maminčino láskyplné pohlazení. Pak přijde tátovo šťouchnutí, jako když jinde zahřmí. To začnou padat z nebe šňůrky vody a to vás přitlačí ke zdi. Tiskneme se a mačkáme se jeden na druhého…
Voda z nebe padá po vědrech. Leje jako z konve, a co je prapodivné, po chvíli, když už nemá kam by tekla, tlačí se vzhůru kanály. To je mela! Ulice náhle vypadá jako řeka a zastávka autobusu, dole na Tržním, je ostrůvek v moři. Voda je všude. Auta se tlačí u chodníků a město je plné zkřehlých vodníků. Ulice jsou plné mokrých triček s  výraznou křivkou mokrých prsou přitahující pohled kdekterého muže.
Mokří jsou všichni i stromy, větve, listy a poklopy kanalizací jen tlučou o asfalt. Voda kolem se snad vaří. Mokré jsou zdi domů, okapy nestačí, kdo nestačil zavřít okna, ten se domů ani netěší. Kam se schovali ptáci vůbec netuším. Město se zastavilo, a jakoby se zatajeným dechem poslouchalo. Co když nepřestane pršet?
Potoky vody a silnice, jak řeka Nisa, už tlačí před sebou, co jinde vzala ze zahrádky, za ploty, nebo pod okny. Rychlá liberecko-jablonecká voda je jako zlodějovy ruce. Nestačí, že si už vzala vaše boty, ponožky, nohavice od kalhot, které už za nic nestojí. Voda je bubeník, velikánské trouby hlas. Kde zůstalo šumění deště, šustot listí, kam padly první kapky? Teď jde o život.
Živel se rozzuřil, jako pes co trhá řetězem, uvázaný u boudy. Voda padá kolmo. Je jako stěna, která nás dělí od ostatního světa, kde neprší, kde se slunce na obloze normálně  směje a hřeje. Každý, kdo tohle letní vodní drama zažil, má na co vzpomínat. Můžete stát uprostřed města a město doslova hoří - odpařuje se všude kolem vás voda a pára z tisíců kapek stoupá k Ještědu a mizí v oblacích. Déšť pomalu končí. Končí hrůza, doslova apokalypsa. Diváci, užaslí a ještě celý zkoprnělí, se pomalu rozcházejí. To bylo něco uprostřed Evropy.
Městská doprava, osobní auta, lidé se pomalu vzpamatovávají. Všechno se vrací do starých kolejí, ptáci do korun stromů, do koryt potoků a řek ryby s potkany, prádlo na šňůry. Děti se těší do zoo, lidé pootevírají okna, aby se dalo opět doma dýchat. Obchody se plní lidmi. Je po dešti.                                         

Žádné komentáře: