středa 18. července 2012

Žijí mezi námi



Je mu víc jak devadesát, česky umí líp, než německy. Jako německý voják strávil téměř deset let v zajetí, ostatní léta prožil doma v Liberci, aktivně se účastní společenského života, tlumočí, jedná v zastoupení liberecké německé menšiny s partnery doma i v zahraničí. To je pan Šolc, jak jej známe my všichni, kteří jsme s ním přišli do styku. Moji příbuzní, kteří s ním chodili do školy, do kulturních a společenských organizací už dávno zemřeli. On je tu stále a baví nás svými vzpomínkami. Jen máloco se za ta léta, co je tu s námi, obešlo bez jeho účasti. Jsem přesvědčen, že ještě zdaleka neřekl své poslední slovo, a že se s jeho humorem budeme setkávat ještě mnoho příštích let.
Nedávno jsem vzpomínal prastrýce, který před válkou obsluhoval na Ještědu, a že měl hezkou dceru, která se narodila na počátku 20. let minulého století. Samozřejmě, že ji pan Šolc znal. A dobře. Chodili spolu a bylo to vážné, ale ve finiši dala přednost jeho kamarádovi ze stejné ulice. Pak se tu objevil Hitler a místní museli do armády a na frontu. Oba kamarádi, jeden už ženatý s mou sestřenicí, se sešli u stejné dělostřelecké baterie na Krymu, když tomu ženatému přišel dopis od nejvyššího velení Wehrmachtu: Ztratil jste důvěru německého lidu a samotného vůdce Adolfa Hitlera. Sňatkem s Židovkou jste pošpinil čest německého vojáka a jste s okamžitou platností zbaven cti bojovat za Velkoněmeckou říši. Vraťte se domů s hanbou a hlaste se o práci na pracovním úřadě v Liberci.
Dotyčný to udělal s nebývalou radostí. Zbytek osazenstva baterie dál měl důvěru Hitlera i německé branné moci, později měl i štěstí a padl do zajetí.
Oba kamarádi se sešli doma víc jak po deseti letech. To jsou příběhy, které by člověk nevymyslel. I takové věci seděly ve městě pod Ještědem a přežít je, k tomu bylo zapotřebí i hodně velké štěstí.
           

Žádné komentáře: