Lhát se nemá. A mamince jenom tehdy, když ji máte opravdu
rádi. Něco mi říkalo, že mě ,,mírnix týrnix“ neočuchává, jak lovecký pes
síťovku s uzeným. „Něčím mi, chlapče, smrdíš. Nic mi neříkej, já na to
sama taky přijdu.“ V tu chvíli jsem se cítil jako její manžel, můj táta.
Měla čich jako ohař a táta, starý milovník něžného pohlaví, věděl pokaždé kolik
uhodilo. Jen se objevil u dveří, matka natáhla vzduch kolem otcovi hlavy, a ten,
aniž cokoli stačil říci slyšel: „Pil jsi, muchlal jsi se se ženskou, kouřil
jsi…“ To vše měl otec mimo domov přísně zakázáno. Pod sankcemi. A já, já
v tom vyrostl.
Matka nepoužívala parfémy, nic, co bylo toaletizováno drahými
vodami. Jednou, ještě hodně malý, jsem jí koupil za dvanáct korun ,,živé
květy“, tehdy oblíbenou kolínskou vodu. Lahvička i s přáníčkem ke svátku
letěla z okna rovnou do zahrady. Byl to dar, nebyl to dar? Později jsem
matku přirovnával k policejnímu psovi a ke španělské inkvizici. To po
přečtení knih o schopnostech středověkých čarodějnic. Matka musela být
z jejich pokrevních příbuzných, protože pokaždé, když zavětřila, šla
najisto. Hluboce opovrhovala ženami, které sváděly muže rtěnkami, voňavkami,
éterickými mastmi, rafinovanými účesy s tužidly, avivážemi a pracími
prostředky s pekelnými vůněmi lesa, mořského příboje, polním kvítím. Já si
prostě doma za mlada užil.
Můj otec, co vím, tak za celý život jenom párkrát a jsem
přesvědčen, že ani jednou to nebylo doma… Nemluvil o tom, pouze na mě loudil
celá ta léta slib, že se, co živ, nebudu ženit… Tatínku, lhal jsem ti. Zkusil
jsem to dvakrát s ,,účtenkou“ a párkrát jen tak. Rozepsat na limonády…. Znáte
to sami, každá koruna je dobrá, takže proč rozmazlovat berní orgány.
Vraťme se k počátku příběhu. Bohouš mi nabídl doutník.
Podnikavý šofér věděl co dělá, já nikoli. Souhlasil jsem. Krajina kolem Lovosic
se vlnila, most přes Labe u Litoměřic právě opravovali. Svět se zdál být
primový, teplý vzduch pronikal okénkem z mé strany a příjemně chladil i
hladil. Co jsem nevnímal, byly drobounké jiskřičky z doutníku, které jsem
nonšalantně klepal z otevřeného okénka škodovky ven z auta. Vítr
nejen, že mi čechral vlasy, ale vracel jiskřičky zpět otevřeným okénkem na mou
košili. Syntetika, německý silon – dederon, byla záhy terčem milionů oharků
vynikajícího karibského doutníku.
Před Novým Borem nebylo co kouřit a vzali jsme stopařku.Vystupoval
jsem v Machníně a záviděl Bohoušovi těch zbývajících šest kilometrů do
Liberce. Stopařka si přesedla zezadu na mnou uvolněné místo vedle řidiče a odjeli.
Já zůstal sám. Dlouho. Matka věděla, že řidič kouří doutníky. Cítila to dobře.
Jen mou propálenou košili s miliony jemnými dírkami připisovala něčemu, čemu
nerozumí. Já přece nekouřím… Řekl jsem jí, že jsme jeli a později stáli u
nádraží a parní lokomotivy kolem nás projížděly a projížděly. Mnozí strojvůdci
nás znali a tak zdravili, mnozí přikládali do ohně nové a nové lopaty uhlí…..
Žádné komentáře:
Okomentovat