Vánoce, Štědrý
den. Kouzlo, které z malých dětí dělá velké a z velkých malé děti.
Bylo mi 10.
Maminka na přetěžké operaci v Hradci, a já s tátou doma sám. Pod
stromečkem hromada dárků, jídlo od sousedů, kamna ne a ne se rozhořet, chanuka
svícen dohořel. Zdobil jsem stromek tak, jako pokaždé. Stromek za 14 korun
přivezený na kole z druhého konce lesa od Bedřichovky kousek od Chrastavy. Na
kole? I tehdy, uprostřed padesátých let, nebylo pokaždé zasněženo. Sníh přicházel
o něco později, o zimních prázdninách, a právě tady, na pomezí Chrastavy a
Bedřichovky, u Šarešů, tam, v těch zatáčkách na rybníčky, ho bývalo nejvíc.
Vánoce byly jen
málokdy na sněhu. Tehdy se do Jizerek a na Ještěd ještě tolik nejezdilo za
sportem. My kluci jsme měli na lyže, co na půdách zůstaly po Němcích, kteří
byli odsunuti. Obdobně tomu bylo se sáňkami, se šlajfkami na bruslení. Náš
sport v podstatě rodiče nic nestál. Náklady byly minimální. Celé oblečení, to
byla tepláková souprava, svetr, nátělník, košile, šála, čepice, trenky,
punčocháče, boty na zimu, co se nosily normálně i do školy. Pionýrky, hit
jednoho podzimu, byly boty ke kotníkům, šněrovací. Nebyla to dobrá volba. Omrzly
mi v nich prsty na nohou.
Lépe dopadlo oblečení
od pasu výš, kulich obstál na výbornou. Mnohem později jsem zjistil, že náš kulich
se stal symbolickou pokrývkou hlavy černochů, co něco doma dokázali. Měli ji na
hlavě i při státních návštěvách a Češi se nestačili divit. Měli za to, že v
Africe začalo sněžit a mrznout. Afričtí přátelé naše kulichy dodnes používají,
jsou doslova symbolem africké státnosti.
O Vánocích a ani
na Nový rok sousedé nestříleli petardy, nelítaly kolem vás rachejtle. Pokud
něco někde bouchlo, tak jedině vojenská trofejní munice, co jsme kde našli po Němcích.
Jednou, to nám bylo asi 14 let, jsme si já, Ruda Reichel a spolužačka Jurajdová
z Hamrštejna řekli, že půjdeme v Machníně na Nový rok na mši. Hned ráno v deset
jsme byli v kostele s farářem a sami. Ostatní dospávali Silvestra.
Záměrně nepíši o
vánočním cukroví. Maminka pekla, ale ne příliš. Všude kolem nás žili kolonisté,
lidé, kteří dosídlili kraj po odsunutých Němcích. Slováci, Rumuni, Češi z Volyně,
Polska, Ruska, Ukrajiny. Češi ze všech koutů, rozdílné kultury, které se
odlišovaly od té druhé v jídle, ve zvycích, v hodnotách, které
upřednostňovaly jednotlivé skupiny. Zajímavý byl i jazykový mišmaš ve školních
třídách, kde například němčina nebyla zdaleka mrtvým jazykem, jako je dnes latina
na gymnáziích.
Přesto se Vánoce i
u nás na vesnici krátce po válce všem dětem líbily a pokud napadl sníh, pak nic
nemohlo být úžasnějšího, než řádění v závějích, jízda na sáňkách za
Mrázkovova nebo na Jánově. Jo, bývaly to časy! Byli jsme mladí, zdraví, rodiče
měli zaručenou práci. Co nám scházelo? Nic! Byli jsme generací nenáročných
dětí.
Žádné komentáře:
Okomentovat