Náš kraj na
východ, sever, jih i i západ od hory Ještěd, byl místem mnohokrát navštíveným
vojáky, kteří se zde chovali hůř než ve kdejaké putyce. Procházeli tudy husité,
Sasíci z lesů za zády. Z nich především Němci, Švédi za třicetileté války,
Napoleonovi vojáci, Chorvaté, Maďaři a Poláci.
Z nejhorších byl
Bedřich II. Jak o něm psáno, byl to bujný a hrabivý pruský král v dobách vlády
císařovny Marie Terezie. Říkalo se dobrý soused nad zlato ať malý nebo velký,
ale zlý soused metla boží a Bedřich, po Německu Friedrich, byl liška podšitá.
Co jednomu slíbil, zítra zpochybnil. Pán dragounů a husarů byl vždy připraven
svého souseda napadnout a udělat mu to nejhorší.
30. prosince roku
1777 zamhouřil oči kurfiřt bavorský Maxmilián Josef bez potomků. Měla po něm
dědit rakouská Marie Terezie, ale Fridríšek nenasyta vše, co řekl, zapřel.
Žádná dohoda, žádné doprošování, ale rovnou útok na včerejšího přítele a
spojence. Hned dvojím proudem vstoupil do Čech. Bratra Jindřicha poslal přes
Lužici na Litoměřicko, sám vstoupil do Kladska a na Hradecko. Kde se mluvilo
česky a zpívalo se: Zle, matičko, zle, Braniburci zde! Mají dlouhé čepice, pokradou
nám slepice…
A tak to bylo
pořád dokola. Obdobné se opakovalo ve válce Němců s Němci v roce 1866, v bitkách
kolem Liberce, Chrastavy, Kuřivod blízko Mimoně, nemluvě o válce s Hitlerem a
utrpení civilistů, která jsou bolestivá.
O čem si babičky
rádi povídaly? Často se vracely k příběhům statečnosti, lásky, smutným i
veselým koncům doprovázejícím lidské osudy v období válek, kdy v domcích vedle
nich spávali naši, ale i cizí vojáci. Lidé se tak setkávali s cizí kulturou a
s jazykem, kterému často vůbec nerozuměli. Vojáci odcházeli a zůstávala po
nich opuštěná děvčata, která sdílela osud tolika předchozích podobných osudů
svedených a opuštěných, které nekončily pokaždé tragickým osudem Viktorky z
knihy o babičce Boženy Němcové.
Čas pokračoval v nových
a nových generacích sdílejících osud věčně se opakujících osudů a podobných
příběhů. Krajem procházela armáda Němců, Švédů, Rusů, Francouzů, Chorvatů,
kteří měli stejné zájmy. Sundat si boty, odložit si, obléknout pohodlný oděv, zapálit
si dýmku v teple, bez deště, nechat se obsloužit hezkým mladým děvčetem,
spát, odpočívat, dobře jíst a pít …
Pocházeli často z
obdobných stavení stovky a stovky kilometrů od těch našich. Nebyly vítáni. Opakovaně
před nimi lidé odcházeli s tím nejnutnějším do blízkých pohraničních lesů, do
skal, které jim měly na čas nahradit domovy. Jen těžko si dnes dovedeme
představit, jak to všechno probíhalo, co všechno naši předkové museli přežít,
aby se mohli vrátit a začít znovu ve stavení, které bylo poničeno odcházejícími
nespokojenými vojáky. Jak často si položili otázku zůstat tu s nimi nebo žít v lesích?
V obnově
poničeného přicházely na svět nové děti, rozmnožovala se domácí zvířata, půda
opět rodila. Ovocem a zeleninou se mohla pyšnit zahrada, sad za domem i pole
znovu osetá.
Koloběh věčného
života kraje pohraničních hvozdů se nikdy nezastavil. Pokaždé zvítězila odvaha
postavit se osudu a zvítězit, což potvrzuje i naše existence. Současnost je i
zkušeností, jak přežít a žít v podmínkách, které se, a tomu věřím, už
nikdy nebudou opakovat. Jak je krásné žít v míru.
Žádné komentáře:
Okomentovat