Dlouho, předlouho čekáme na knížku o
libereckých hospodách. Ne, že by knížek o Liberci bylo málo, ale na tuhle
knížku se opravdu těším. Přispěl jsem do ní spoustou krásných starých
pohlednic, ale to podstatné je, že naši předchůdci hospodami žili. V době
předtelevizní se vše podstatné mezi muži odehrávalo právě tam.
Hospoda byla arénou, kolbištěm, velko i
maloobchodem. Zde se dojednávala divadelní angažmá, novinové články, boxerské,
fotbalové a jiné sportovní události. Tady se dojednávala manželství, rozvody,
nájemní smlouvy, zakázky všeho druhu, cesty daleké i blízké, rekordy
v čemkoli, posekání zahrady, práce všeho druhu, lidské osudy.
Hospoda byla porodnicí nápadů s lékem na
všechny choroby. V hospodě se dalo najíst, často i přespat, koupit si alkohol,
najít kamarády, ztratit je, zpívat, hrát karty, zapomenout na všechno, co bolí
a nehojí se. Hospoda byla ostrovem uprostřed vody v moři, kde fouká silný
vítr a vzdouvají se vlny, které si hrají s lodičkou, kde sedí štamgast,
jehož jedinou nadějí je právě hospoda ostrovem naděje i štěstí pro bohaté i
chudé, zdravé i nemocné. A pokud tam dobře vaří, není, co dodat.
Vždyť i v Liberci jsme za mého mládí měli
hospodu Náš nový domov, Domov a další varianty na tohle klišé téma. Co v
hospodě lidé hledali a co je hlavní, nacházeli? Teplo kolem sebe, mít stále co
pít a jíst, kamarády… Vždyť se jim i tak říkalo-kamarádi z mokré čtvrti.
Byly hospody a hospody. Já znám ty naše z
mně blízkého okolí, v době už začínajícího prvního televizního vysílání, které
během dvaceti let změnilo hospody v restaurace vyšší cenové skupiny, v místa
kultivovanější zábavy a klientely, která se od té původní velmi lišila. Vaří i
dnes dršťkovou, mají i dnes na jídelním lístku buřty s cibulí, ale jejich
stále míň. Rostou nové, fajnovější podniky.
Já znal hospodu U Zeleného stromu
v Machníně. Ta fungovala ještě v padesátých letech minulého století pěkně
postaru. Bourali jsme „šenk“ v Machníně, jeho slávu, tehdy už jen místo
plné myší, much a pavouků.
Chodil jsem denně do školy kolem
Radničního sklípku v Liberci, Babiččiny kuchyně, hospody U Beránka,
Černého koně, U Jelena, nádražních hospod v Hrádku nad Nisou a
v Chrastavě. Jedna se podobala druhé, jako vejce vejci a o slávě si mohly
už jenom nechat zdát. Lidé si dali kafe, pivo, utopence, a pokud spěchali, a
těch bylo stále víc, zaplatili, zmizeli a dál nic.
Bylo to i o čistých ubrusech, příborech,
teplém jídle, o plných popelnících, o obsluze, výzdobě a ochotě něco měnit. A
pak tu byli mankaři, kteří v pití závodili s kunčofty, noví a noví nájemci
hospod. To vše se rázem změnilo po roce 1989. Přibylo hospod, žel brzy se
změnily skoro všechny na lepší restaurace s cílem získat zákazníky a
zbohatnout, co nejdříve.
Bylo a je stále mnoho zlatokopů v téhle
branži. Svět hospod se změnil a není na škodu si zašlý svět připomenout, byť by
to měla být už tolik očekávaná publikace inženýra Josefa Turka, která si svého
čtenáře bezpochyby najde. Jsem si jist, že milovník dějin starého Liberce a
okolí nebude zklamán. Najde v ní informace, které jej dozajista poučí, ale i
pobaví. Tím jsem si opravdu jist.
Žádné komentáře:
Okomentovat