neděle 30. prosince 2018

Nikomu se přece nechce marodit




Víte, co mě v těch počátcích 50. let nejvíc bavilo? Samozřejmě číst knížky, být s klukama venku v polích někde za vesnicí a potom marodit. Nic velkého, ale aspoň dva, tři dny nejvíc, vydržet doma v posteli. Tehdy maminky nepracovaly v továrnách, málo v kancelářích. Většinou se věnovaly nám dětem, potomkům.

Lehl jsem si večer už brzo. Televize sice už byla, ale v naší vesnici ještě ne. Dělal jsem, co jsem mohl, aby mě schvátila horečka, kašel, smrkání, a pokud se povedlo, bylo vyhráno. Maminka telefonovala do Chrastavy, do městečka za našimi humny, doktoru Fišerovi. Mám prý přes 37 stupňů Celsia a jsem malátný. Kašlu, smrkám, ležím v posteli a ani si nechci číst! Právě to poslední sdělení pokaždé uvedlo chrastavského lékaře do pohotovosti. Ty tři kilometry k nám nebylo nic a už stál za dveřmi. Byl s tatínkem v koncentráku a oba přežili. Aby si jeho dcera Leonka a syn Leon měli s kým hrát, a nikdo jim při tom nenadával do Židů, přijel vždycky, přijel včas.

Hned poznal, že z poloviny simuluji. Mrkl na mě, něco mi napsal, recept dal mamince. Pokaždé pokýval vážně hlavou a řekl: „Dobře jste udělala, Vlastičko. Dva až tři dny v posteli a bude jako rybička!“ Tak mi to vydrželo pár let. Pak se Fišerovi odstěhovali do Izraele. Leonka, Leon, doktor Fišer i jeho paní…

Když už jsem byl větší a ty dva tři dny v posteli i s knížkou mě přestaly bavit. Maminka mi přestala kupovat váženou čalamádu, 20 dkg do papíru, igelitové sáčky se ještě nevyráběly. Čalamáda zbavená vody mě vždy zázračně uzdravovala. S tím vším byl konec. Maminka v pětapadesátém nastoupila do kanceláře a já přestal marodit.

Doktor byl u nás na vsi třikrát týdně a byl to noblesní pan doktor z Prahy, odkud ho vyhnali, protože léčil protektorátního prezidenta Emila Háchu. Doktor „Malý dekret“ do vězení nešel a byl rád, že mohl dát dál pracovat na Liberecku. Nikdo si na něj nestěžoval a já už vůbec ne.

Táta se chtěl vystěhovat do Jižní Ameriky. Neměl rád komunisty, ač byl předválečným členem její mládeže. Oni, nevím proč, jej také neměli rádi, a tak ho preventivně zavřeli. Když se nám vrátil, vše, co předem poslal do Chile zůstalo tam v přístavu a táta v Chrastavském Totextu.

Zpět k marodění. Byl jsem alergický na zahradní jahody. Pupínky se léčily tekutou sádrou, která když zasychala, loupala se a já byl jako pes, co se po koupeli otřepe. Všude, kde jsem byl, zbyla po mně jemně mletá omítka. To se opakovalo léto, co léto, až jednou si doma jedna spolužačka, co jsem jí ve škole poprášil, stěžovala. Rozzlobená matka ve škole ztropila scénu, cože je to za čuně ten chlapec, co její dceru celou, celičkou, vápnem nebo sádrou, což vyjde nastejno, beztrestně zaprášil? Musel jsem do ředitelny a tam jsem slíbit, že jahody jíst nebudu nebo mě čeká dvojka z mravů. A věřte, zabralo to. Je mi 72 let a od devíti na jahody nesáhnu.

Přišla spála, ta se tehdy léčila týdenním pobytem na infekci v liberecké nemocnici. Vyhnul jsem se rafinovaně očkování proti záškrtu, tudíž jsem jej dospělosti dostal dvakrát, o zlomeninách nemluvě. Byl jsem kluk, jako každý jiný. Divím se, že to se mnou rodiče vydrželi tak, jako já se svými dětmi, které se chovaly úplně stejně. V celkovém hodnocení na výbornou!

Žádné komentáře: