Lišky jsou všude. Kolem našeho plotu
chodí jedna taková a vypadá to, že čeká, až jí něco dám. Dám? Nedám! Bojím se,
že mě kousne. Je velká, silná, dobře živená. Soused mi o ní nebo o její sestře
řekl jen tolik, že viděl, jak si pár metrů od naší zahrady nesla v zubech
vřískající slepici. Volal, rukama mával a ona, jako by byla hluchá, nic.
Jen pár metrů pod námi, už bůhví kolik
století, stojí impozantní zámek Nový Falkenburk. Kolem něj jsou mokřadla plná
vodních ptáků a tam ta naše, ale dozajista i další lišky přebývají. Je to pořád
stejné. Loupeživý rytíř nebo vychytralý lišák. Svou slepicí si náš Pedro
pokaždé odněkud přinese.
Když jsem byl malý, tak v naší vesnici
měl místní švec, pan Pelant, vedle skomírající živnosti na dvorku malou
zoologickou zahradu. Tu jsme my kluci hojně navštěvovali. Mezi jinými tam byla
i liška, či spíše krčící se lištička, která dělala, že je menší a menší, jen
abychom ji neviděli. Úplný opak těch dnešních lišek, lišáků Pedro, s huňatým
ocasem vysoko zvednutým.
Kamarád mi líčil, jak se v blízkém Hrádku
nad Nisou lišky procházejí městečkem, okouní před obchody s jídlem, a že
ta roztomilá zvířátka nejsou vůbec plachá. Že je vlastně otázkou času, kdy
přejdou od proseb k vymáhání žrádla.
Z Česka se stává rezervace plná
zajímavého zvířectva. Medvěda se nedaří odchytit, jsou tu vlci, volně tu žijí
koně, zubři, kočky divoké, snad i losi, bobři, a co já vím, o čem se raději
nemluví, aby se lidé nebáli. A to vše kousek od mého Jablonného
v Podještědí, kde sedáváme vzadu za domem a večer, co večer koukáme na
rudé, dokrvava zbarvené červánky. Kde na obloze létají nádherní úžasní ptáci a
nad nimi, s dlouhými bílými ocasem, proudová letadla v takovém množství,
že čekám, kdy do sebe narazí.
Krásný je to věk, kde se dole na zemi
snoubí návrat zvířat do krajiny za plotem naší zahrady s tím množstvím techniky
na nebi, co se mi křižuje nad hlavou nebo sviští po silnici. Srnky nám ožírají
růže, srnci se vůbec nebojí a chodí k nám jíst a pít. Pak jsou tu divoká
prasata v hloučcích, co nahánějí strach, pasou se tu krávy, ovečky.
Je tu krásně asi tak, jako dřív, než člověk
svou aktivitou se uživit všechno pokazil. Jakoby se všechno kolem vracelo
pomalu, ale přece jen do starých vyježděných kolejí. Jako by si lidé kolem
zvykali, že příroda, to krásné kolem se nedá, že se dovede bránit, a že umí i
vítězit. Bude na našich dětech, kdo zvítězí a kde poraženého nechají žít. Zda
v kleci, v betonových krabicích - domech na sídlištích, nebo zda se
naučíme vedle sebe žít jako rozumní lidé a zvířata která se vrací.
Žijeme v době, která se, tak jako ty
před ní, neopakuje, a která své svědectví předá dětem. Co s tím naši mladí
udělají je jenom na nich. Snazší je nevidět, nedělat nic. Pak ovšem může přijít
cokoliv a je tu problém, jak žít s těmi za plotem. Jak to budou ti po nás umět?
Nezvlčí?
Žádné komentáře:
Okomentovat