Knihovna pro mě, šestiletého kluka
vyrůstajícího na vesnici, znamenalo strašně moc. Hltal jsem knížky, jako jiní
kluci zmrzlinu. Byl jsem výjimkou. Televize ještě nebyla natož počítač, nebo
jiné zásuvkové zábavy.
Mám před sebou knížku, kterou jsem
zapomněl vrátit. V takovém případě tehdy platilo nahradit ji jinou. Otevřel
jsem ji a tiše polkl. Pučálkovic Amina! Co jsem se jí nahledal! Pan Kurka, náš
vesnický knihovník se na mě opravdu zlobil: „Tohle bylo vydání z roku 1931 a
ilustroval jej, a jak parádně, Ondřej Sekora!“ řekl a mračil se na mě jako
čert. Myslel to vážně. Knížky mě naučil mít rád právě on: „Knížka za knížku!“ a
já se rozbrečel. Skončilo to tím, že mi vždy pomohl vybrat to nejlepší, co tam v té
naší vesnické knihovně po regálech měl.
Uběhlo skoro sedmdesát let a já držím
hledanou knížku v ruce. Jindřich Plachta a Ondřej Sekora - Pučálkovic
Amina! Už taky vím, proč se ta útlá knížečka tehdy ztratila. Je bez obalu,
vázaná v šedočervené tvrdé vazbě, nenápadná, jak voják v maskované uniformě.
Uvnitř překvapí xeroxovaný fialový text
na přiloženém papíře „Kniha mluví ke čtenáři“. Dál v odstavci je sdělení, které
stojí za to číst: „Prosím tě, milý čtenáři, šetři mne! Mé desky zabal do papíru
a při čtení mne nepřehýbej ve hřbetu. Drž mě v obou rukou otevřenu. Nežli
začneš se čtením, umyj si řádně ruce. Převracíš-li listy, nesliň prsty,
nepřehýbej růžky a po listech nečmárej. Nejvíc tě prosím, nedávej mě do ruky
malým dětem! V čistém rouše každý mne příjme mnohem vlídněji, než ve špinavém.
Zachovej mne proto neporušenou, aby se mohli radovat i ti druzí, kterým se
zalíbím svým obsahem.“
Text o hodný knihovníka, který své knížky
miluje, a který by se uvedeným textem mohl pochlubit i před samotným svatým
Petrem. Pustil bych jej rád dál, protože žadatel dělal svoji práci zodpovědně a
měl ji opravdu rád. Myslel tím i na nás, co jsme začínali číst a mnohem
intenzivněji, než čteme dnes, kdy na nic nemáme čas.
Knížku už do knihovny nevrátím. Nevím,
zda by dnešní čtenář téměř po sto letech v ní našel zalíbení, nevím, co dnes
dostávají za knížky děti k Vánocům. Mně bylo deset, tak akorát. Rodiče
věděli, co rád čtu a knížky vybrali tak, že jsem vánoční prázdniny věnoval
převážně četbě. Knížky mám dodnes rád. Asi jsem si občas zapomněl i umýt ruce,
slinil jsem prsty a obracel stránky příliš rychle. Dnes se za to stydím.
Přišla televize, internet, mobilní
telefon. Neříkám, že ne. Má knihovna je plná krásný knížek, a kdo to jednou
bude číst? Otevře někdo ještě dnes Pučálkovic Aminu, začte se a bude obdivovat
Sekorovy obrázky? Můj svět stál na četbě knih, na kráse ilustrací, vazbě,
textu, který dal mému životu orientaci. Buďme tedy optimisty a věřme
v zázraky. Já na ně věřím tak, jako na to, že mezi těmi, co zázrak knihy
objeví, bude i můj vnuk Honzík. Včera mu bylo rovných deset let…
Žádné komentáře:
Okomentovat