České chalupy. Pod jejich střechou, na pavlačích, v oknech, na
schodech, podél zdí a zábradlí ke krovu
ve dřevě plného slunce z ruky lidového umělce tesaře – truhláře. Tvořili, jako
když druhý píše básně, román, maluje štětcem na plátně. Tak vidím nádherné
krásné lidové stavby mně tak blízké. Vše, co tam leží - nábytek, kroje, nářadí,
vše kolem domu, až po jeho střechu a zápraží. Vše přijímám, jako píseň, co
zhudebnila prostou lidovou říkanku, našla prapodstatu toho, co dělá život zase
o něco krásnější, poctivější.
Vesnická stavení jsou součástí paměti národa, který raději pracoval, než
válčil. Stavení ze dřeva jsou jako kniha plná ilustrací, továrna plničká
strojů, pole, kde roste obilí, rybník plný ryb, střechy kryté šindelem nebo
došky, zahrádky, kde rostou léčivé bylinky, střechy s korouhvičkou –
makovičkou, vikýře, komíny, kamenná vrata do dvora, kde všechno chce žít. U
studny bouda pro psa, hned vedle výstavní holubník. Čeští tesaři, truhláři,
koláři, bednáři, co malovali na truhly od jablíček a skříně do sluníček,
měsíček s hvězdami. Omalovány bývaly i okenice, ale i dřevěné stropy, vše,
kam oči dosáhly.
Dovedná ruka a fantazie řemeslníka ruka prostého venkovana dala ožít
hrubému dřevu, vzniknout krajce ze dřeva, všemu, co dnes obdivujeme my,
současníci letů do kosmu. Dřevěná stavení se svatým Floriánem, s povozy
v kůlnách, za vraty. S vrátky za dětmi, co si hrají, za drůbeží, psy
a kočkami. Vše je tu k vidění. Hospodář statku, paní domu, čeleď, pantáta
i žebráci. Výměnek až jednoduchý nic moc, a přesto na polici staré knihy.
Bible, česká kronika, herbář, modlitby, psané paměti.
Roubené české chalupy všude, kam oko pohlédne kolem mne. Turnovsko,
Českodubsko, Podještědí až někam k Mimoni, z okolí Ralska až po
Mladoboleslavsko, starobylé statky a chaloupky ze dřeva, roubenky. Štíty a
lomenice, chlévy a přístěnky, besídky s komůrkami… Nic vás v této
architektuře nepřekvapí. Vyrostly zde generace našich rodičů a prarodičů s
vodou ze studny, často ještě bez elektřiny, televize a počítačů. V chalupách
bez tekoucí vody, splachovacího WC, stálého tepla, pod peřinami z husího peří,
často bez bot, v jednom oblečení na léto i zimu. A přesto z nich vyrostli
univerzitní profesoři, lékaři, právníci, úředníci, vzdělaní technici, učitelé a
další lidé, kteří vědí, něco umí a na svou minulost nezapomínají.
Současný svět, žel, už není o dřevěné malované kráse, ale i tak zůstává v
našich srdcích, v paměti, která nás nutí zastavit se, dát průchod emocím a
říct: Bože, to je ale krása! Ti naši předkové uměli….
Žádné komentáře:
Okomentovat