Kde zůstala doba bolení zubů poloviny
minulého století? Snad jen v paměti těch nejstarších. Mé první bolení v této
oblasti léčil praktický doktor pan Fišer z Chrastavy. To se psal asi tak
rok 1950. Léčil prakticky všechno. Ženy může, děti, a k tomu si, k té domácí
ordinaci, přibral zubní bolesti. Tak nějak pokoutně léčil v Osvětimi
spoluvězně. Přežil a to bylo podstatné. Panu doktorovi včas došlo, kam nová
společnost míří a s celou rodinou Chrastavu opustil. Můj otec si nestihl
vyřídit příslušné formality a tudíž jej až do smrti ošetřovali, tak jako i mě,
zubaři z okolí, převážně z Liberce.
Mě potrápil zub moudrosti, afty, zubní
kámen. Jinak dobrý. Na to, že jsem ve věku plenkovém konzumoval dudlík namočený
v pískovém cukru, celkem dobrý. Řekl bych inspirující. Čím víc cukru, tím
odolnější zuby. Jsem víceméně zářný příklad. Zuby mám své a kousací reflex
zachovalý, na rozdíl od chudáků, kteří chodí na preventivní prohlídky, zuby si
čistí pravidelně, používají dentální nit a podobné sarapatičky, a v celku
k ničemu, protože stejně trpí. Mají různé zubní protézy, náhražky, plomby.
Tomu všemu se lze vyhnout, pokud má někdo dobré genetické vybavení. Pak si žije
a lebedí si už jen pohledem na zoufalce, co celý život zápolí s dentální hygienou
a nic. Pokud to po ní není ještě horší. Tak dovede být život krutý, vysmívající
se dobrým radám na poli dentálním.
Pravdou je, že školní prohlídky zubů jsou
bezesporu přínosem, jako očkování proti infekčním nemocem. Generace dětí
minulého věku je má za sebou a díky za to. Byla to hrůza poslouchat v kolektivu
třídy, jak se za dveřmi zubařské ordinace vrtačka zakusuje do zubu spolužáka a
ten řve, jako kráva na porážce a kouše zubaře a ten řve: „Já ti takovou ubalím,
parchante!“
Jo, to byly časy, kdy děti brečely ještě
před prohlídkou, v čekárně a učitelky zelené strachem, že půjdou jako poslední.
Navzájem jsme se utěšovali tvrzením, že tenhle zubař má bezbolestnou vrtačku, která
nebolí. Dnes už to není pravda. Bolí, nebolí, lidé i děti v čekárnách ač vědí,
že všechny jsou bez bolestné, že se nemají čeho bát.
Žel, zůstává v nás atavismus jeskynního
muže, pořád před sebou vidíme klasiku vesnického kováře, který pacientovi rve
zub kleštěmi, kterými ošetřuje koňská kopyta. Zubaře, který se vzepře a dělá silou
to, co dříve kovář na vesnici se stejným výsledkem. Táhne a táhne, zub je
venku, a s ním polovička dásně. Tak tohle už máme definitivně za sebou. Dnes se
to samé dělá čistou rukou v perfektně nasvícené, téměř bezbolestně.
Většinou se to i povede a pacient je
v pohodě, pokud se dostavíte v daném termínu i příště. Tudíž držte palce!
Jdu tam v pondělí, a věřím, že paní primářka Mikulíčková bude oním
obratným lovcem, který mě stoličky i s kořeny nadobro a navždy zbaví.
Žádné komentáře:
Okomentovat