úterý 25. prosince 2018

Malované dřevodomy z pískovce a dřeva s krajkami





Můj tatínek zhruba tak před sto lety jezdíval střídavě na prázdniny k české babičce do Hrdoňovic u Turnova, nebo k německé, do Hodkovic nad Mohelkou, německý Liebenau. Obě babičky žily na česko-německém pomezí  v domcích, tak charakteristických pro tuto oblast. Živily se prací svých rukou, dřinou, která jim nepřinášela ne víc, než aby se jen tak tak uživily. Jedna domácím tkalcování v Hodkovicích, druhá prací na poli v Hrdoňovicích.

Doma za Turnovem, se mluvilo česky, což tatínek, malý kluk z německého Liberce neuměl, v Hodkovicích německy, to byla řeč jeho maminky. První polovina století, to byl čas vymezený dvěma světovými válkami, které v Sudetech obrátili život všech, co tu žili celá staletí, naruby. Čas, který zamíchal osudy mých příbuzných.

Byli jsme chudá, obyčejná rodina, která si jazykově byla cizí, kde děti, když poznávaly své příbuzné, se musely učit cizí řeč, aby se s nimi vůbec domluvily. Můj tatínek na jazyky moc nebyl, jeho čeština, to byla bída s nouzí. Nikdy se jí pořádně nenaučil, ale české křížovky vyluštil pokaždé všechny. Na rozdíl ode mě. Já to raději ani moc nezkoušel. Ach, tatínku, jak jsi uměl vyprávět a špatně mluvit česky! Ale bylo v tom kouzlo tátova povídání, kouzlo neobratnosti volených slov, přízvuk, pro který se ti smáli, gramatické chyby při psaní, které vypadaly hrozně. Výsledek byl vždycky pozitivní. Měli jsme se rádi a dal jsi mi, co mi nikdo jiný dát nemohl. Dívat se na svět, vidět jej svýma očima, ale i optikou dvojjazyčného poznání. To všechno, jsi mě naučil, a já nezapomněl.

Tatínek se učil česky celý život, já celý život miluji architekturu lidových staveb na pomezí jazykových hranic. Právě do takových dřevěných vesnických stavení táta, coby kluk, jezdil na prázdniny. Dřevo je dřevo a kámen musel být pískovec. To jsou základní stavební prvky oněch krásných lidovek z pomezí Sudet, Českého Ráje, Semil, po Českou Lípu a Mladoboleslavsko. Brány ke dvoru, branky k domu, schody z kamene, nádherné dveře, chodba s malovanými a vyřezávanými skříněmi a vesnickým nářadím denní potřeby. Prolínající se české a německé motivy, malované truhly, kolébky, svaté obrázky, dřevo s pamětí, věci, které vás dovedou oslovit, které si řekly, jak vás připravit o klid.

Nikdo, kdo propadl kouzlu naší vesnické architektury, nemůže odolat a vrací se. Musí se přiženit a vodit sem své děti, přátele. Stále je zde co obdivovat, i když stáří a někdy i nezájem vedou ke ztrátě nenahraditelné památky. Věřím, že tu budou stále. Jsou pokladem, který jinde nemají, a proto, vážení, hlavu vzhůru od počítače a vykročte semka, do krásného světa dřeva a pískovcového kamení.

Žádné komentáře: