Pokaždé, když
vidím kresby dřevěných starobylých roubených chalup severních a východních Čech
Jana Prouska, chce se mi plakat, ale mám i radost, jak se mnohé z toho, co
zkrášlovalo náš domov, zachovalo.
Je tomu 125 let,
co Jan Prousek dal nezapomenout lidové architektuře a lidovému nábytku našeho
kraje v úchvatných kresbách, které jsem použil do knihy, jako ilustrace
vystihující vše, co se postupem let ztrácí, co mizí, jako zaniklý svět roubenek
a lidové architektury. Svět krajek ze dřeva, krásných dřevěných přístaveb,
dekorativních holubníků, studní, nádrží na vodu, koryt, krmítek, laviček,
branek a bran dvorů.
Pokaždé, když
vstupuji s pokorou do dřevěného světa našich prarodičů, jsem zmožen vší tou
zaniklou krásou, která se dnes až na výjimky ztrácí navždy. Zůstávají jen torza
a pokud jsou přístupná, pak je nutno vidět je, sáhnout si na ně, nehtem oťukat.
Sloupy ze dřeva, pavlače a okenice na oknech, svět šera dávnověku, svět
kováren, mlýnů, textilních tkalcovských stavů, vesnického dřevěného nádobí,
džberů, mís a máselnic. Mám mnoho zážitků, kdy mi až oči přecházely nad
nebývalou krásou architektury památek starověkých civilizací, kterou jsem viděl
v glazuře starých sídel chalífů v Samarkandu a Buchaře. A vidíte, vedle nich
obstojí naše dřevěnka s pavlačí, radniční dům, podloubí po celém okrouhlém
náměstí, baňatá věžička kostela, morový pískovcový sloup před radnicí, malované
truhly, skříně, komody, kolíbky… Kolik je toho, co nám autor kreseb předkládá!
Jako mé vzpomínky a exkurze do let dávno minulých.
Snad se nám
podařilo říci čtenáři, odkud nás většina přišla. Z těch vesniček plných
doškových střech, z roubenek, které neměly žádné sociální zázemí, z domků
s dřevěnými židlemi a dubovými stoly, s malovanými truhličkami, dřevěnými talíři
a dřevěnými lžícemi. Ze světa brzké zimní tmy a vstávání do mrazivého jitra,
studených kamen, do kterých je nutno nanosit dřevěné špalky a topit a topit.
Náš dnešní svět by
se do vesnic 19. století už nevešel. Zpohodlněli jsme. Nevěděli bychom, jak
drsné podmínky vesnice 19. století přežít. Snad i proto jsem své vzpomínky
spojil s tím, co nám zanechal ilustrátor Jan Prousek ve svých kresbách, v
obrázcích i těch nejobyčejnějších věcí, před 125 lety běžných, dennodenně
používaných.
Sdílejte tedy se
mnou a s Janem Prouskem svět ztraceného ráje doby dřevěné a koní, doby, kdy
sice nebyl penicilin, ale židle pod vámi nepraskaly a stoly, právě koupené, se
nekymácely jako opilý pocestný. Svět, právě zanikající, by ale měl zůstat v
našich srdcích, jako vzpomínka na dětství, na to krásné, co nám dala rodina,
společná přátelství, úspěchy, kterých jsme dosáhli.
Vzhůru do stránek
mé nové knížky plné vzpomínek a zážitků, o které se s vámi rád podělím!
Žádné komentáře:
Okomentovat