pátek 25. června 2010

Markýza, aneb pozvání do kina

Markýza andělů to sice nebyla, ale vy, kteří si pamatujete, jistě si vzpomenete na liberecká kina, blahé paměti. Nad průčelím velký plakát, ručně malovaný – markýza. Poutač nevšední velikosti, coby anonce příštího promítání. Velikostí a originalitou provedení něco, co žel dnes nemá obdoby. Nadživotní postavy, detaily z filmového představení, žhavé polibky, honičky, známí herci, krásné blondýnky. Vždycky mě zajímalo, kdo tohle umí namalovat. To nemohou být amatéři…
Požádal jsem ředitele městských kin, pana Hubičku, zda mohu navštívit jejich ateliér. Žádný aťas, nebo něco podobného. Obyčejná dílna, plná šikovných rukou. Malírna, prozaická malírna. Velký pracovní stůl, obrovská pomalovaná tabule, stolek s plechovkami, tempery, klihové barvy a projektor na pojízdném podstavci. A jak se vyráběly všechny ony dlouhé pásy té úžasné, originální reklamy? Na tabuli se připevnil papír, projektor se posunul do správné vzdálenosti a podle velikosti postavy na plátně pár tahů štětcem a nástin byl hotový. Teprve nyní začal umělec - aranžér tvořit. Syté barvy, obličej,postava a hle – Jaroslav Marvan jako živý. Z desítek metrů z protější ulice jej poznáte. To je právě to, co markýza musí umět. Nezkresleně, i na velkou vzdálenost vás upoutat. Správnou kompozicí, výběrem námětů a zpracováním pozvat na filmové představení.
Prehistorie současné agresívní nevkusné reklamy. Malebný jepičí obraz jednoho filmového představení. Ročně 25O velkých markýz – filmových poutačů. Obrazů, které stály tak na půl cesty od skutečného umění. Rozhodně ale plnily své poslání a dobře. Nezapomněl jsem na ně ani po desítkách let, co odešly kamsi v zapomnění. Byl to pravěk současné vizuální techniky, z pohledu mladé generace asi doba kamenná. Nám to tak nepřišlo. A není se za co stydět. Škoda, že dnes už není oněch kin, z jejichž průčelí vás dovnitř lákala „Markýza andělů“ a filmů našeho dávného, ztraceného mládí.

Žádné komentáře: