H. M. se vdávala a
mě, 14letého kluka z domu odnaproti, pozvala na svatbu zabezpečit hudbu. Jak se
o mně dozvěděla, a proč mě vlastně pozvala mi zůstalo záhadou? Vše asi vzalo počátek
v tom, že jsem k narozeninám dostal báječný magnetofon Tesla sonet Duo. Ten
vyřvával z okna, jako bych byl hluchý. To jsem nebyl, ale hlasitost musím
připustit, byla mohutná a nesla se i do vilek naproti přes, kde novomanželé měli
svatbu a k tomu hudbu, div neohluchli. Hrál jsem jim jako o závod.
Jako mnohem menší
jsem se staršími chlapci „zatahoval“ silnici před kostelem. To svatebčané dali
něco i nám nejmenším. U nás na vesnici pod Ještědem to bylo o svatbách podle
toho, odkud se rodiče novomanželů do Sudet přistěhovali. A že to byl pel-mel! Od
Slováků po reemigranty ze zámoří, volyňské Čechy, Němce, co nemuseli do odsunu.
Krásné bylo, že jsme se potkávali dennodenně ve škole a nedocházelo k
národnostním půtkám. Nějak jsme si rozuměli i bez pokynů ze shora. Nepamatuji
se, že by to skřípalo, že bychom trpěli předsudky.
Všichni zdraví
pracovali, žádný mladý neměl ráno problém vstát do práce, o sobotách a nedělích
na brigády. Vesnice byla plná tancovaček, plesů organizací Národní fronty, brigád
na opravu koupaliště, hřiště, přístavbu mateřské školy. Hezké od sousedů bylo, že
každý se někde angažoval. V TJ Jiskra Machnín, u hasičů, v Českém svazu žen, v Červeném
kříži, v Jednotě, v komunistické straně, v divadelním spolku, u zahrádkářů,
včelařů, myslivců. Pokud jsem na někoho zapomněl tak mě to mrzí.
Jezdilo se do města
na závody motorek, koní, psů, na letiště, kde kralovala akrobacie letadel,
seskoky padákem. Lidé za socialismu se dovedli bavit. Většina chodila do místní
lidové knihovny, do kina, děti na odpolední představení. A i divadlo jsme hráli.
Televize tenkrát ještě nebyla nebo byla úplně v plenkách. Cesty do
zahraničí se nekonaly, leda tak vlakem do České Lípy, do Českého ráje, do
Frýdlantu v Čechách na zámek.
Rodily se děti. Všech
pět tříd v místní škole praskalo ve švech. Mladí byli organizováni v Českém
svazu mládeže, mladší v Pionýru, starší ve Svazarmu (Svaz pro spolupráci s armádou).
Možná si onu dobu idealizuji.
To násobila i dvouletá základní vojenská služba, kde kluci z jedné vesnice byli
spolu i v mezních situacích, často ubytovaní v cimrách, kde si museli
topit, uklízet po sobě. Žili jsme víc pospolu a měli hodně společného. Ploty
mezi domy nebyly tak husté, každý neměl auto a potřebu jet k moři na
dovolenou a ještě si na to půjčit a nesplácet…
Žádné komentáře:
Okomentovat