Ach ano, píši Vám
všelikerým průzorům, oknům starého Rakouska-Uherska. Mám slabost pro okna, ta
nejstarší, co mi připadají, že je ztloukli pivaři ze spodku lahví. Co se
světlem v komnatách jen tak laškují. Píši oknům i okénkům, co vedou jen tak, do
spíže. Oknům do hal, kde zvučí píseň, klavír i soprán paní a pána v černých
šatech. Všem Vám, kterým oknem prolétl kámen a změnil svět. Vám všem, co by se
nevešlo se za nehet je píseň Niebelungů, Horst Wesel Lied. Naposled? Všem, co
křišťál z oken výloh křupe pod nohama jak praskající led, nůž, co krájí do
živého masa člověka, který už není člověkem?
Píši Vám, vikýřům po půdách mého města plničkých
skla, co hledíte ke hvězdám. Všem oknům otevřeným dokořán. Vám, co po ránu
držíte slunce za ruku a vedete je k mému stolu, kde snídávám. Vám zrcadlům, co
jste tak blízce příbuzné všem oknům v Rakousku-Uhersku. Píši okénkům, spíš
špehýrkám, které světlo filtrují jak přes sítko, když cedím uvařené nudle pod
tekoucí vodou ve dřezu doma v kuchyni.
Píši všem zrcátkům
na levoboku i pravoboku aut, všem malým zrcadlům v kabelkách, co leží
vedle pudřenky, hřebene a byly výbavou našich babiček a maminek. Píši a doufám,
že to budou číst ti, co bydlí v českém pohraničí a mají za okny Sudety, mé
Sudety. Píši všem, co umí číst a okny hledí do zahrady plné růží, včel.
Co bych tak od
nich chtěl? Říct jim, že píši všem kulatým oknům zámořských lodí, oknům
kosmických lodí letících vesmírem. Vám všem i mimo starou dobrou Evropu, oknům
šatlav a kriminálů, které mě nutí zatnout prsty v pěst. Píši všem, co posloucháte
zprávy a chce se Vám oknem ven. Na omítce zdí dlouho zůstávají dlouhé šrámy způsobené
nehty. Ne, těm oknům se vyhýbejte. Zprávy nejsou natolik dobré, abyste
otevřeným oknem hlasovali střemhlavým pádem.
Za okny v
květináčích moje babička z Brd pěstovala fuchsie, mořskou cibuli na rány a
mnoho dalších běd. Stojím tam, je mi pět a nedosáhnu na parapet. Je vysoko a já
jsem malý skřet. Nevážím si toho, že spolu se mnou v místnosti je babička a
hladí mě po vlasech. Oknem je vidět tajemný mořský svět. Na dvoře vidím slepice,
hromadu nesloženého uhlí, nějaké dřevo, nefunkční medomet, kolo.
Mé dětské kolo! Jako
by za oknem stál Popelčin kočár a já s ním měl sofort odjíždět. Za okny je spousta
lidských slabostí. Mám hlad. Babička mi na stůl servíruje polévku, kterou nechci.
Chci chleba, máslo a med. Teď hned.
Okny jsem v
Londýně v osmašedesátém roce nahlížel do bytů lidí žijících daleko od mého Liberce.
A víte, co mě překvapilo? Absence knihoven. Jinak měli všeho dost. Na rozdíl od
nás i barevné televize.
Píši Vám, Vám milá
okna. Držte se, nerozbíjejte se! Díky Vám jsem viděl svět u stolu držet se za
ruce - děti a svou partnerku Janu. Děkuji a pište na známou adresu: kino
svět.
Žádné komentáře:
Okomentovat