Dovedete si dnes
představit člověka, a mladého vůbec, že by neměl po ruce mobil a stále v jednom
kuse s ním nemanipuloval, nefotil, nevyhledával prostřednictvím aplikací cokoli,
co nezná, co si potřebuje ověřit, který by neposílal obrázky a videozáznamy? A
že je tohle možné by vám před padesáti lety vůbec nikdo nevěřil.
V souvislosti se
závislostí na mobilu, si vybavuji tatínkovu žádost, kterou v letech 1970 až 1975
požadoval na příslušném úřadu - telekomunikacích
pošty - připojení se k telefonní síti a vlastnictví telefonu. Pokaždé mu byla
žádost zamítnuta s tím, že v ulici není sloup, na který by bylo možné
telefonní dráty umístit. Celý problém, žel měl ještě jednu rovinu. Tatínek byl „nespolehlivý“
občan, protože měl bratry v kapitalistické cizině a to se neodpouštělo. Tatínkův
spolužák, který měl možnost nahlédnout do spisu, tatínkovi důvěrně sdělil: „Egone,
máš to blbý, u tvého jména je černý puntík…“ Časem ledy tály, já v zaměstnání
profesně rostl a otec zaplatil ze svého 800 Kč. Zaplatil sloup, soused svolil a
zázrak se konal i v naší ulici. Sousedi měli o čem mluvit: „Dokázal to, mají
telefon!“
Když v poválečných
letech tatínek dělal národního správce v místní truhlárně, už tam telefon měli,
tudíž doma se žádný zázrak nekonal. I já, v předškolním věku, jsem uměl
telefonovat a mohu to doložit. Bylo mi bylo převelice smutno. Trávil jsem prázdniny
u babičky a tety v Mníšku pod Brdy. Chtěl jsem mamince říct, že mě to tady
nebaví, že se moc těším domů. Jak jí to sdělit? Hledal jsem po bytě telefon, a
když jsem jej nenašel, usoudil jsem, že nejpodobnější je mu elektrická zásuvka
ve zdi. Nelenil jsem a milé zdířce sdělil své požadavky, tedy číslo, se kterým
chci mluvit a čekal jsem. Hovor nepřicházel, a když už to trvalo dlouho, rozhodl
jsem se se spojovatelkou důrazně pohovořit. Zbytek osazenstva pokoje zakročil. Jednak
mi odepřel splnit snížení platu spojovatelky, a pak zamezil mému důraznému sdělení,
co si o ní myslím.
Uplynulo pár let a jsou tu desítky programů různých televizí, počítačů a mobilů. To se
pak jen těžko srovnává nás narozené v polovině 20. století s těmi, co
přišli na svět v době počítačů, tabletů a telefonů. Jejich znalosti už předčí
profesorské znalosti našeho mládí. Chci jen říci, že telefonování je celosvětovým
hitem a často i měřítkem úspěšnosti. Já jenom doufám, že se uspěchaný svět
nevrátí k telefonování a praktikám pravěku, když už jednou něco podobného
udělal návratem k mechanickým hodinkám zavržením hodinek Quartz na baterku.
Mechanické hodinky jsou dnes znakem elegance, úspěšnosti a mohovitosti
klienta. Bateriové jsou považovány za znak nižší společenské kategorie, asi
jako špinavé boty a neumyté vlasy.
Telefon byl i nástrojem mocenské
politiky. Sloužil k vydírání lidí s jiným světonázorem. Těžko bych
tomu uvěřil, ale vím, že to byla pravda, že stačilo málo a už jste mohli na
Bellův přístroj zapomenout. Ta doba by se nikdy vrátit neměla…
Žádné komentáře:
Okomentovat