Tisíciletá voda, která spláchla infrastrukturu a vše, co bylo uskladněno v přízemí na Frýdlantsku, Hejnicku, Chrastavsku a Hrádecku. Stále se opakující hrozba velké vody. Povodně vždy doprovázel hlad, bída, nouze a nemoci. Hlad přicházel, když voda opadla a lidé v těchto oblastech závislí na tom, co si vypěstovali neměli, co sklízet. Voda brala veškerou obživu. Byli odkázáni na dovoz potravin z Podještědí, Turnovska a z Lužice.
Prodávalo se na týdenních a výročních trzích, které byly povoleny patentem císaře Rudolfa II. roku 1577. I v Podještědí žili v každé vesničce pěstitelé, kteří dodávali do Liberce potraviny. Časem z nich vyrostla bohatá skupina obchodníků, kteří ne všichni bohatli na nouzi lidí z povodí Nisy. Začínali tak, že hodně brzy ráno vyrazili přes Ještěd s nůší, ve které měli vajíčka, máslo, tvaroh, drůbež, ovoce... Zásobovací cestě z Podještědí do Liberce se říkalo „máselná cesta“. Aby máslo vydrželo, míchali ho s margarínem až tak, že Liberečáci později samotné máslo nechtěli, nechutnalo jim. Okresní soud v Českém Dubu několik případů pančování másla řešil a nekalé obchodníky potrestal.
Hůř bylo, když s povodněmi vtrhla do kraje válka a s ní hladoví vojáci, jejich nenasytní důstojníci, koně a trén. A našim předkům nezbylo, než plnit přání vojáků. Jenom Chrastava a její okolí v období napoleonských válek a válek s Pruskem po více než dvě století takto živila tisíce hladových nezvaných hostů. Pouze Albrecht z Valdštejna dokázal své území ochránit od kontribuce (průchodu) vlastní i cizí armády, což byla přednost dobrého hospodáře a velká výjimka té doby. Napoleon i Schwarzenberg na přelomu 18. a 19. století nebrali ohled na to, koho ožebračují, zda vyjídají své či cizí...
V té době už byl na Liberecku dán základ průmyslu. Vznikaly první textilní manufaktury a tím i možnost jiné obživy než zemědělské. Vznikaly i první pavilony Textilany. V roce 1806 počala stavba dvou patrových budov a akvaduktu. Stavba rostla jako z vody, protože část mzdy byla Clam-Gallasem vyplácena v potravinách.
Předchozí léta 1804-1805 byla neúrodná a na Liberecku byl velký hlad. Ten přišel po kruté zimě a velké vodě. Bohaté žně v té době měli jen spekulanti s obilím. Korec žita (93 litrů) stoupl v ceně ze 7 až na 42 zlaté. Li berec v té době měl, bez dnešních okrajových čtvrtí, 6000 obyvatel, většinou chudiny, která se živila námezdní prací a na drahé potraviny neměla.
Aby se předešlo hladovým bouřím, financovalo město a pan hrabě veřejnou kuchyni, kam si hladoví mohli jednou denně dojít na tzv. „rumfurtskou“ polévku, bramboračku, v níž někdy sem tam plavaly i kousky masa.
Z té doby je zaznamenána i první organizovaná „hladová bouře“ libereckých textilních tovaryšů, kteří trpěli hladem. Vzbouřili se proti obchodníkům s předraženým obilím. To se psal rok 1805. Dnešní solidarita a pomoc postiženým velkou vodou, těm, kterým voda vzala domov i úrodu z polí, je už jiná. Účinná. Lidé si skutečně navzájem pomáhají.
Stejná zůstává jen velká voda a povodně. Stále přicházejí nekontrolovatelně.
Žádné komentáře:
Okomentovat