Vdává se mi dcera. Osmnáct jí bylo včera. Teď už jenom, abychom nechovali. Co na tom, že trend je opačný a všichni ostatní si ještě tak deset let užívají. Mladí jsou rozhodnuti a bastafidli, přes jejich rozhodnutí vlak nejede.
Což o to, mám vlastně štěstí. Bydlet a vdávat dceru třeba v Indii je mnohem, mnohem dobrodružnější. Jen těch potřebných ingrediencí, by něco stálo! Jet pro ně do Afriky.... Než tam začne obřad, dějou se věci. Velmi složitá je příprava nevěsty na příchod ženicha. Určitě tam nevěsty neobývají panelákové byty... Cestou za nevěstou škádlí ženicha sličné družičky a po příchodu ke dveřím mu rodiny dívky otevře a nabídne posezení na otepi trávy. K občerstvení směs kyselého mléka, medu a másla. Být to u nás doma, přidal bych si hrst endiaronu a nebyl bych si jist..
Přišel čas obdarovat nevěstu, což je ženichova povinnost. Přijde vhod skříňka s vonnými mastmi, šaty, zrcadlo nebo, přidrží-li se koloritu, třikrát rozštípnutý osten dikobraza, jímž si nevěsta může provléci vlasy. Dám na vás, co vám přijde levnější. Předpokládám, že v Indii pobíhají dikobrazi za plotem stejně často, jako v Čechách potkani.
Po předání daru příbuzní ovinují krk nevěsty červenou nebo černou nití se třemi kuličkami. Následuje ústní předání nevěsty ženichovi. Potom nic nebrání všem zúčastněným odebrat se na dvorek, kde nevěsta usedne na bobek, což je pozice, v níž se Indové koupají. Ženich jí položí na hlavu věnec spletený z trávy a sejme z jednoho z volů, který táhl povoz, jímž ženich přijel, jho a položí ho rovněž na hlavu nevěsty. A aby to tak nebolelo, podloží jho zlatým penízem. Brahmínové přinesou koupelovou vodu a ve značném množství jí nevěstu polévají. Ženich ji následně zabalí do pláště a nevěsta, očištěná rituální koupelí od hříchů, může předstoupit před oltář a svatba může začít...
Dál nevím a ani vědět nechci. Mám před očima ty naše svatby. Když vidím v televizi americký svatební srandičky, tak se hrozím, s čím se setkám, co po mně všichni asi budou chtít. Budu si tam, na té svatbě, připadat jako cedr v poušti. Co si s nimi budu povídat? Fakt mě to děsí.
Už aby byli svoji a mohli ve škole povídat, jaké byly prázdniny:“ Jaký byli prázdniny?“ „Skvělý! Vzali jsme se, už nejsme děti... „ Ať jim to vydrží! Co jiného jim zbývá? Mají před sebou minimálně šedesát let společného života.
Žádné komentáře:
Okomentovat