Kristýna

Kristýna, nejmenší důl Severočeského hnědouhelného revíru

Žádné Podkrušnohoří, Ústecko, ale u nás doma, na skok z Liberce, Jablonce nebo z Turnova, v katastru Hrádku nad Nisou. Psalo se léto roku 1972 a město na hranicích s Německou demokratickou republikou se jen pomalu vzpamatovávalo ze změn, které tak razantně změnily jeho tvář.
Důl Kristýna ztichl. Kolem obrovské zející rány se obnažilo i bizarní devastované okolí, skutečná sopečná krajina. K nebi trčely strmé haldy navezené hlušiny. Kolem hrály všemi barvami stojaté vody tmavých tůní a rybníčků. Všudypřítomný mazlavý a lepící se jíl, převisy horniny, ze které trčely kusy zuhelnatělého dřeva a všude kolem, lignit, zuhelnatělé přesličky a plavuně. Zkroucené kolejnice, zmuchlaná těla důlních vozíků, k nebi trčící kusy traverz, ztracená železa, polámaná prkna, zbytky důlního náčiní, násady, kusy krumpáčů, lopat, kola rezavějícího drátu… To vše tu leželo bez ladu a skladu, jako scéna ze starého filmu, na rozloze téměř 12 hektarů, podobné krajině, kterou přešlo tornádo, kraj zalitý vodou. Vypleněná, umlčená a opuštěná země…
Po osmdesáti letech nepřetržité těžby se kola zastavila a my, kluci z blízkého okolí jsme měli co obdivovat a co hledat. Sem nás přivedl náš botanikář ze školy „Na Husovce“, učitel Gebauer za trilobity.
Kdo tehdy věděl, že cesta, jak říkají Hrádečáci „na doly“ jednou nebude cestou do pravěku, ale že rekultivace bude úspěšná a cesta povede do rekreačního ráje, k vodě plné ryb, ke koupání a opalování? Voda stoupala a rekreační středisko Kristýna začalo růst před očima, doslova jako z vody, přitékající sem ze všech stran. Byl s ní problémy odjakživa. Místní horníci by mohli mnohé vyprávět.
Že v Hrádku a okolí jsou uhelná ložiska se vědělo od roku 1840. Některá ležela přímo na hranici se Saskem a Pruskem. Přímo na Kristýně se začalo těžit v roce 1892 hlubinným způsobem, od roku 1959 povrchovou těžbou. Nemysleme si, že šlo o kvanta čítající miliónové řády. Hrádek, to byla taková komorní těžba. Naposledy zde pracovalo 32 horníků, bagrista a dva řidiči nákladních aut. To možná v okolních lesích si lidé vytěžili kopáním pro svou soukromou potřebu víc. Alespoň podle dosud zřetelných jam.
Kristýna měla smůlu. Její výtěžnost klesala a konec organizované těžby na Liberecku se blížil. Duben roku 1972 znamenal definitivní ukončení. Jak řečeno, lignitu tu bylo všude dost a přece málo…
Těžilo se i v Loučné (dnes okrajová část Hrádku nad Nisou), vozilo se do blízké Žitavy. Zajímavé je to, že se tak dělo po Nise.
Jsou zaznamenány i důlní katastrofy, například v roce 1850 na dolech Christian a Josef, kdy vypukl důlní požár. Známy jsou i stávky horníků, kteří odmítali vyfárat, pokud nebudou splněny jejich požadavky – nechtěli rukovat do války. Horníkům se mobilizace vyhnula a nemuseli na fronty První ani Druhé světové války a mnozí nemuseli ani do odsunu po roce 1945, pokud nebyli nacisti a nevztahovaly se na ně Benešovy dekrety.
Se slzou v oku a s nostalgií lze říci, že důl Kristýna a těžba uhlí patří historii. V duši lze těžko zapomenout. Přece jen, ten půldruhý milion tun vytěženého lignitu, které spolykaly nenasytné kotle elektrárny v Opatovicích… Nad Kristýnou se na čas rozhostilo ticho.
Dnes na pláže Kristýny patří dětský výskot a smích a snad i to letmé vzpomenutí na ty, co zde kdysi pracovali a dobývali ze země uhlí.