Kdysi dávno, před téměř padesáti lety, jsem do Černous na frýdlantsku jezdil rád přesto, že soused tam, kde se říkalo V sedmidomkách, mě varoval, abych zorvna tady nic nestavěl:“Mladej, dej si říct, tady je něco v kopcích, co přitahuje blesky. Mně to zabilo ženu a ty než dáš hromosvod na střechu, tak ti to vod blesku zhoří.“ Nezhořelo, ale soused zásah blesku nepřežil. Měl vlastně pravdu, zhořel mu dům. Ten, vedle kterého jsem stavěl. Zapálil ho zásah blesku. Bude to tou krajinou, ale něco je i v lidech. Dáte mi za pravdu.
Na druhém konci vsi stával barokní zámeček. Byl jsem se na něj nedávno podívat. Už nestojí. Je pryč. Úplně zmizel. Lidé jej rozebrali, jen sem tam zůstaly holé zdi, zborcené schody, veřeje, jimiž se vstupuje do nikam, kus střechy, která leží v trávě...
Černousy, lužicko-srbská osada na samém konci republiky, známá už od 13. století. Patřila, už podle jména, a listiny z roku 1385 to jen potvrzují, pánům z Černous, kteří museli na písknutí podržet koně frýdlantským Bibrštejnům. Po nich do Černous přišli v 15. století rytíři z Rakwitz, Gersdorfové, Schwatzové, Schweinicherové, Miltitzové a možná, že i další. Ohřáli se a šli za lepším.
Před Třicetiletou válkou už vedle zámku stál statek s pivovarem. Po ní zůstalo, co vidíme dnes. Holou zadnici, prázdnou pustinu, měsíční krajinu. Nepředbíhejme, Když „maníci“ odešli, majetek vzal do ruky lenní pán, hrabě Filip Josef Gallas. Ten dal v první polovině 18. století postavit úplně nový barokní zámek. Po roce 1808 rozšířený na letní sídlo frýdlantského panstva. Za Rakouska tu byly kanceláře správy rodu Clam-Gallasů, za První republiky, po zrušení šlechtických privilegií a zestátnění hradů a zámků, budovy sloužily jako úřednické sídlo správy lesů, ubytovna, skladiště, garáže... Ještě později, jako zásobárna kamene, cihel a dřeva.
To, co zbylo, je z hlediska zlatokopů, dnes k nepotřebě, což podepíšu. Ač nerad, musím konstatovat, že konec slávy zámku v Černousích je definitivní. Škoda ho. Nikdo ho už nikdy nepostaví. Je pryč. Jako když sfoukneš svíčku...
Žádné komentáře:
Okomentovat