Když se narodil, psal se v kalendáři rok 1867. Jeho otec, Matoušek z Držkova učil ve škole ve Svárově hlavně české děti. Co dělal, děla dobře. Vypracoval se až na hlavního účetního v Liebiegově svárovské textilce. Když otec zemřel, ujal se mladého Josefa Heinrich Liebieg a zaplatil mu studia na obchodní akademii. My všichni, co se jen trochu zajímáme o dějiny našeho regionu, známe Josefa Matouschka jako vůdčí osobnost všeho je nějak spojené s turistikou, horolezectvím, pobytem v přírodě a hlavně s úžasnými starými mapami, řekl bych, dodnes nepřekonanými.
V roce 1886 vstoupil do německého Horského spolku pro Ještědské a Jizerské hory. Po několika letech již pracoval v jeho vedení a to byla velmi prestižní záležitost. Být členem takového spolku, se tehdy rovnalo členství v „Rotary klubu“, spolek bohatých a úspěšných. V pozdějších letech se Josef Matouschek stal hlavním redaktorem časopisu horského spolku. Psal do mnoha časopisů, zúčastňoval se všeho, co propagovalo krásu Jizerských a Lužických hor, Dubska, krásu okolí Jablonce nad Nisou, Liberce, podhůří Krkonoš a celého přilehlého regionu.
Prosadil zavedení systematického značení turistických cest, které v mnoha případech používáme dodnes. Pomohl na svět „Německo – Rakouskému alpskému spolku“, který pozvedl význam místní turistiky a sportu na mezinárodní úroveň. Pojem horská chata a mít ji v Alpách, bylo rovněž cílem, na který záhy dosáhl. Nakonec byly chaty dvě. V jejich přístřeší a zázemí našlo útočiště mnoho současných i dřívějších přátel vysokohorské turistiky. Josef Matouschek byl výborný organizátor, byl důsledný a snažil se dát běhu věcí žádoucí směr.
Tím opravdu revolučním byly jeho mapy. Stále mají vysokou hodnotu profesionální a nejsou k sehnání. Dubsko, Pojizeří a okolím Jablonce, Podkrkonoším, Ještědem, to nejlepší, co si vůbec dovedete představit… Josef Matouschek žil v Liberci, dnešní Fučíkově ulici. Do odsunu v roce 1945 už nemusel. Zemřel. Je pohřben v Oldřichově v Hájích.
Co ho spojovalo s panem Matouškem z Machnína, s truhlářem a vesnickým ranhojičem? To, že tu právem byli doma. Oni dva za válku nemohli, ani za to, co jí předcházelo a rozdělilo zdejší Čechy a Němce. Znám osudy obou a jsou si tolik podobné a podobný osudům tolika lidí z našeho pohraničí... I na ně je třeba občas si vzpomenout a nezapomínat. Nezapomenout, že tu kdysi žili i takoví lidé obyčejní, obětaví, jedineční. Lidé mnoha profesí, mnoha česko-německých jmen jako ti dva Josefové Matouschek a Matouš. Jeden z Držkova, druhý z Machnína…
Žádné komentáře:
Okomentovat